Cesta do Moskvy, Vladimiru a Suzdalu - Část 3.

Noc z pátku na sobotu 11. -12.11.2011

Na konci minulé části ruského vyprávění jsem doběhl na nástupiště Kurského nádraží. A co se dělo dál? Čarovým kódem na jízdence jsem otevřel turniket a nastoupil do vlaku na lince Moskva-Petušky. V ten moment jsem o tom neměl ani ponětí, ale tahle trasa je v Rusku velmi slavná. Spisovatel Venedikt Jerofejev totiž o jedné jízdě tímto vlakem napsal knihu, která se stala kultovním dílem ruské postmoderní literatury. Moskva-Petušky je báseň v próze, která vypráví příběh jednoho intelektuála-notorika, který tímhle příměstským spojem jede za svou milovanou dívkou a během cesty zkonzumuje neuvěřitelné množství alkoholu. Není se co divit, že za komunistů byla kniha zakázaná a vycházela jen v samizdatech, dnes se o ní hovoří jako o bibli všech čtenářů holdujících alkoholu.

Vlaky u Kurského nádraží

Cesta do Moskvy, Vladimiru a Suzdalu - Část 2.

Čtvrtek 10.11.2011 - večer

Konec prvního dílu vyprávění nás zanechal na večerním Rudém náměstí. Odtud jsme se s Petrou vydali na pozvání ruského kamaráda Saši na koncert, který se měl konat v jedné z budov moskevské Akademie věd. Se Sašou jsme se sešli v metru a od stanice Akademičeskaja jsme pak dostali pěšky až do Fyzikálního ústavu. Na programu byla směsice skladeb Bacha a nějakého moderního jazzového skladatele. Muzikanti hráli dobře, ale po náročném dni hudba trochu uspávala. Hodně nás ale zaujalo zařízení sálu, zejména velmi zvláštní lustr. Jednalo se o značně neobvyklou kombinaci dekorativního a úsporného osvětlení. Ve velkém lustru byly totiž místo obvyklých žárovek použity zářivky. Trochu to ve mně evokovalo Hvězdné války, celé to vypadalo trochu jako stojan na světelné meče Luka Skywalkera – ostatně můžete posoudit sami na přiložené fotografii. Já bych si to domů nedal, ale musím přiznat, že to bylo nepochybně originální.

Koncert v Akademii věd

Cesta do Moskvy, Vladimiru a Suzdalu - Část 1.

Před cestou

Po delší době mě čekala zase cesta do Ruska. Sedm let po návštěvě Petrohradu se mi opět zachtělo trošky adrenalinu, a tak v listopadu 2011 přišla na řadu návštěva kamarádů v Moskvě. Menší dávky stresového hormonu se mi ale tentokrát dostalo ještě před odletem z Paříže. První úkol zněl jasně - získat ruské vízum. I přes to, že jsem měl od kamaráda Saši "vízovou podporu" přímo na místě, nebylo získání potřebných dokumentů zas až tak snadné. První záludnost spočívala v tom, že pro získání víza je nutné předložit oficiální pozvání. To původně obstarával můj ruský kamarád jako pozvání k sobě domů, ale přes ruské úřady nějak nechtělo projít. Rusové evidentně zrovna netouží po turistech, kteří nemají v plánu se ubytovat v drahém hotelu a utratit spoustu peněz, proto počet lidí, kteří mohou osobní pozvání dostat, je limitovaný. Navíc vyřízení papírů trvá ruské policii neurčitě dlouho.

Kremelská zeď