Všudypřítomný Zeman

Někdy mě až fascinuje, s jakou intenzitou dokáží česká média šířit světonázor Miloše Zemana. Kam se podíváš, tam je publikován nějaký prezidentův názor. Názor na jakékoliv téma, protože prezident, hlava z vůle lidu pomazaná, zdá se, musí rozumět úplně všemu. Má to tak opravdu být? Proč mu novináři, kterými on sám pohrdá a tak rád je uráží, dávají tak velký prostor a pořád o něm píší?  

Jak jsem (ne)potkal klokany VI.: Melbourne

Když se nějakého Australana zeptáte na Melbourne, nejspíš se nevyhne obvyklé frázi, že je to nejevropštější město pátého kontinentu. Přesně jako kamarádka Alice ze Sydney, které jsem volal z melbournské botanické zahrady. „Tak co, tak co, působí na tebe evropsky?“ ptala se hned australsky. Evropštější než Sydney určitě je, ale pořád mi přišlo daleko bližší Americe než Evropě. Možná trochu jako severozápad USA. Jestli mi Sydney připomínalo San Francisco (dost možná hlavně kvůli tomu, že obě města mají jako jednu ze svých ikon velký most přes zátoku), tak Melbourne by se s trochou fantazie dalo přirovnat k Portlandu (i přes rozdílnou velikost a složení obyvatelstva). Evropskost Melbourne nespočívá ani tak v architektuře, která tu je na rozdíl od starobylé Evropy veskrze moderní, ale spíše ve stylu života.

Jak jsem (ne)potkal klokany V.: Cairns a okolí

Cairns je prostě party town. A tomu odpovídalo i první přivítání. Před šestou hodinou ráno nás řidič autobusu Greyhound Express vzbudil na plné pecky puštěnou muzikou. Noční cesta z Townsville mi přinesla jen asi pět a půl hodiny nekvalitního spánku, takže jsem se cítil spíš jako po party než před party. Ale to byl jen přechodný stav. Autobus nás dovezl prakticky až na místní přímořskou promenádu, brzký ranní vzduch byl krásně svěží. Mezi exotickými dřevinami ještě poletovali noční netopýři, ale město se už pomalu probouzelo. Takže i přes silnou nedospalost ve mně převažovaly příjemné pocity a těšení se na příští čtyři dny na severu Austrálie.

 

Umělá laguna na esplanádě v Cairns

Jak jsem (ne)potkal klokany IV.: Townsville a Magnetický ostrov

Už když letadlo australské nízkonákladovky JetStar dosedalo na runway v Townsville, bylo mi jasné, že tohle letiště není žádné Heathrow. Všude kolem vyprahlá buš a na stáních jen pár malých letadel. Jak jsem pak zjistil z odletové tabule, v průměru tam přilétalo jen přibližně jedno letadlo za hodinu. Nebylo se co divit, že na letiště nejezdila žádná hromadná doprava. Taxík se mi ale samotnému moc brát nechtělo, tak jsem raději přes internet v mobilu hledal k letišti nejbližší zastávku veřejné dopravy. Nezdála se být moc daleko a tak jsem k ní jako správný baťůžkář vyrazil pěšky. Na zastávce jsem ale bohužel zjistil, že v neděli tam autobusy vůbec nejezdí, takže nezbývalo než ty asi čtyři kilometry do hostelu dojít pěšky.

Townsville

Jak jsem (ne)potkal klokany III.: Blue Mountains

Nejlepším receptem na zotavení se z jetlagu je pohyb na slunci a čerstvém vzduchu. Jelikož nejblíže slunci a na nejčerstvějším vzduchu je člověk v horách, druhý den mého australského pobytu jsem se s Kimem vydal do Blue Mountains. Tahle oblast, která leží asi 100 kilometrů západně od Sydney, údajně dostala jméno podle jemného namodralého oparu, který se při pohledu z dálky jakoby vznáší nad všudypřítomnými eukalypty (gum trees). Musím se přiznat, že ničeho takového jsem si tam nevšiml, ale jinak na mne tamní nádherná krajina udělala opravdu silný dojem.

Jak jsem (ne)potkal klokany II.: Sydney

První věc, která mě čekala po příletu do Sydney, byla celní prohlídka. Můj průvodce Lonely Planet mě varoval před velmi přísnými podmínkami karantény – do Austrálie se nesmí dovážet žádné živočišné produkty ani čerstvé jídlo a vše se prý opravdu kontroluje. Trochu jsem váhal, jestli si můžu nechat ještě ve Francii nakoupené sušenky – nakonec jsem je ale na pátý kontinent propašoval. Na letišti jsem si ještě ve stánku Vodafonu koupil předplacenou kartu s dostatečně velkým kreditem na volání a internet. Měl jsem dost problémů ji zaktivovat, ale asi po půlhodině se to s pomocí prodavače podařilo a mohl jsem vyrazit do centra. Během přestávky v Soulu jsem si stihl nastudovat pár cestovatelských tipů, a tak jsem si místo poněkud předražené jízdenky na vlak koupil týdenní jízdenku na místní dopravu MyMulti1 a vydal se hledat autobus číslo 400 ve směru Bondi Junction.

Jak jsem (ne)potkal klokany I.: Přípravy a cesta

Cesta do Austrálie byla vždycky můj sen, dlouho jsem po ní toužil, ale ne a ne se k ní odhodlat. Když ale v roce 2012 změnily České aerolinie pravidla svého bonusového programu, byl jsem kvůli blížící se expiraci najednou přinucen rychle utratit svých víc než sto tisíc mil, které jsem trpělivě shromažďoval sedm let. Jelikož letenky do Austrálie stály právě přesně sto tisíc mil, volba byla jasná – na bonusovku se poletí za klokany. Pak už jsem musel najít jen správný termín. Nakonec jsem se rozhodl letět na přelomu října a listopadu, kdy je v Austrálii v plném proudu jaro. V tu dobu tam na jihu bývá už relativně příjemně teplo a na severu ještě není období dešťů.

Austrálie - Cape Tribulation