Jak jsem (ne)potkal klokany II.: Sydney

První věc, která mě čekala po příletu do Sydney, byla celní prohlídka. Můj průvodce Lonely Planet mě varoval před velmi přísnými podmínkami karantény – do Austrálie se nesmí dovážet žádné živočišné produkty ani čerstvé jídlo a vše se prý opravdu kontroluje. Trochu jsem váhal, jestli si můžu nechat ještě ve Francii nakoupené sušenky – nakonec jsem je ale na pátý kontinent propašoval. Na letišti jsem si ještě ve stánku Vodafonu koupil předplacenou kartu s dostatečně velkým kreditem na volání a internet. Měl jsem dost problémů ji zaktivovat, ale asi po půlhodině se to s pomocí prodavače podařilo a mohl jsem vyrazit do centra. Během přestávky v Soulu jsem si stihl nastudovat pár cestovatelských tipů, a tak jsem si místo poněkud předražené jízdenky na vlak koupil týdenní jízdenku na místní dopravu MyMulti1 a vydal se hledat autobus číslo 400 ve směru Bondi Junction.

Nebyl jsem si moc jistý, jestli jízdenka na zónu 1 platí i na letišti, přes označovací strojek u řidiče jsem prošel, ale revizora se mi stejně radši potkávat nechtělo. Zvyklosti autobusové dopravy jsou v Sydney trochu odlišné od Evropy. První rozdíl je ten, že řidič do autobusu pustí jen velmi malý počet pasažérů na stání. Nevím, jestli je to ve všech autobusech stejné, ale v tom, v které jsem jel já, cedulka určovala počet stojících cestujících na pouhých 15 a řidič to důsledně dodržoval. Těm nadpočetným na každé zastávce jen s úsměvem oznámil, ať si počkají na další. Takže žádné přecpané autobusy jako v Evropě, kde se často nemůžete ani hnout. Australané mají rádi prostor.

Ještě zapeklitější se zdála být druhá zvláštnost. Přestože všechny zastávky byly „na znamení“, v autobuse je nikdo neohlašoval. Ani na světelné tabuli, ani hlasem, nikde. Jedinou možností, jak zjistit, kde má člověk správně vystoupit, bylo se zeptat někoho místního. To se na první pohled může zdát trochu otravné, ale na druhou stranou je to dobrý způsob, jak se dát s někým do řeči. Při první jízdě jsem ale tenhle způsob navigace ještě neměl zažitý, takže jsem se v tom trochu topil. Přestoupit jsem měl na zastávce u univerzity UNSW. Tu jsem našel poměrně dobře, protože tam vystupovalo hodně lidí a bylo dost času se zorientovat. S výstupem na zastávce u hostelu už to bylo horší, ale nakonec jsem přejel jen o jednu, takže následkem nebylo nic horšího než mírně prodloužená procházka jarním Sydney.

Pohled na centrum Sydney

 

Před cestou jsem se docela dlouho rozhodoval, v jaké části města se ubytovat. Nabízelo se hned několik možností – centrum města, party čtvrť Kings Cross nebo okolí pláží Bondi Beach či Coogee. Nakonec jsem rozhodl udělat kompromis. Na první tři noci jsem si zarezervoval The Big Hostel nedaleko nádraží Central a na další dvě pak YHA Beach House u Bondi. The Big Hostel jsem vybral podle příznivých recenzí a také poznámky, že to není „party hostel“, což mi pro období vzpamatovávání se z časového posunu přišlo jako docela vhodné. Místo jsem našel celkem jednoduše, ale můj pokoj v tu dobu ještě nebyl připravený. Tak jsem si tam jen uložil batoh a bez odpočinku vyrazil na první procházku městem.

Jako první jsem vyrazil hned na to pro mě nejznámější místo – Circular Quay. Zase jsem vyzkoušel místní autobusy, tentokrát zelenou linku 555, která jezdí zdarma kolem sydneyského centrální obvodu. Zase samozřejmě žádná informace o tom, na které zastávce se zrovna nacházíte, naštěstí mi ale tentokrát sám od sebe napověděl ochotný řidič, evidentně zvyklý na zmatené turisty. A pak už to bylo – přístaviště trajektů, monumentální most The Harbour Bridge spojující jižní a severní část města a slavná budova sydneyské opery. Můj fotoaparát pracoval naplno a mimo dvou hlavních objektů nevynechával ani v přístavu právě kotvící obrovskou turistickou zaoceánskou loď. Musím říct, že daleko větší dojem než slavnější opera na mě udělal most, jehož obloukový design na tohle místo dobře zapadá. Zvlášť krásně vypadá nasvícený v noci. Naproti tomu sydneyská opera mě trošku zklamala. Je to sice určitě zajímavá stavba, ale rozhodně bych ji nezařadil mezi novodobých sedm divů světa. Vypadá dobře hlavně z dálky, zblízka mi její konstrukce z kovu a betonu tak trochu připomínala (nevím proč) divadlo v Mostě nebo nějakou jinou stavbu reálného socialismu. No a taky ve skutečnosti vypadá menší, než v televizi – ale to asi většina staveb.

Sydney Harbour Bridge

Z Circular Quay jsem prošel do sydneyské botanické zahrady Royals Botanic Gardens. Krásně tu na člověka dýchne exotická flóra z celého pátého kontinentu, ale o zástupce místní fauny tam taky nebyla nouze. V korunách stromů jsem viděl spoustu pestrobarevných ptáků, ale byl jsem schopný rozpoznat je známé papoušky kakadu. Po zemi si to zase kráčeli králové australských parků – černobílí ibisové. Jak se ukázalo, dlouhé tenké zobáky, které jim příroda nadělila, nejsou vhodné jen pro lov hmyzu ale i pro probírání se všemožnými odpadky. V jedné části zahrady pak byla i kolonie netopýrovitých kaloňů – ti ale za bílého dne jen nudně podřimovali bez jakékoliv touhy předvést se turistovi z druhého konce světa. Přemýšlel jsem, jestli je v sydneyském parku možné potkat i klokany. Ale jak již titulek téhle série blogů napovídá, ukázalo se, že s potkáváním živých klokanů to v Austrálii není až tak jednoduché. Pak jsem už zamířil zpátky do hostelu a zbytek odpoledne prospal.

Papoušci kakadu v Royal Botanic Gardens

Ibis

Jelikož jsem chtěl můj organismus co nejdříve nastavit na australský čas, nařídil jsem si budík na osm večer a ve spánku si dal přestávku na prozkoumání hostelu a večeři. První věc, kterou jsem zjistil, mě trochu zklamala – hostel byl plný Francouzů. Člověk letí na druhý konec světa a pak nakonec, stejně jako v Paříži, mluví francouzsky. Jeden by čekal, že v Austrálii budou turisté spíš z Asie, kteří to tam mají blíž, ale cizinci v Sydney jsou z velké části mladí lidé z Evropy, kteří tam přijeli přes program Working Holidays. Ten Australané mají jen s několika málo zeměmi (Česko mezi nimi bohužel není), mezi kterými dominují Francie a pak hlavně Německo. Němců je v Austrálii ještě daleko víc než Francouzů, ale v Sydney jejich převaha ještě není taková. Zato v turistických oblastech na severu kontinentu už téměř nepotkáte jinou národnost než Němce.

Kvůli navazování kontaktů s Francouzi ani Němci jsem ale do Sydney neletěl a tak jsem se v hostelu raději dal do řeči s jedním Korejcem, který se samozřejmě nemohl jmenovat jinak než Kim. Do Sydney určitě přilétá každý den spousta mezinárodních letů, ale jak se ukázalo, my jsme oba přiletěli tím samým letem Korean Air a zamířili do toho samého hostelu. Dobrá náhoda. Zašli jsme na nějaké asijské jídlo a pak v jednom baru u whiskey a heinekenu (oboje Korejci milují) probrali rozdíly mezi životem v Asii a v Evropě. Jako vždy nám zase vyšlo, že základní rozdíl je v dovolené. Zatímco ve Francii jí má člověk někdy i tolik, že je problém ji všechnu spotřebovat, v Koreji skoro žádná dovolená není. Kim ale teď končil práci pro jednu korejskou firmu v Nigérii a vracel se zpátky do Soulu – právě doba mezi dvěma pracovními poměry je obvykle jedinou příležitostí udělat si delší volno. Taky jsme si na delší den domluvili společný výlet do Blue Mountains. O tom ale v samostatném příspěvku, takže teď jeden den přeskočím.

Darling Harbour

Třetí den jsem ráno vyrazil nejdřív podél Chinese Garden of Friendship vyrazil do Darling Harbouru, který je spíš než opravdový přístav už jen turistické lákadlo. K utrácení vás tu lákají Sydney Aquarium, Sydney Wildlife Zoo nebo námořní muzeum. Pro tentokrát jsem ale odolal a raději se šel projít pro centru města. Tady se tomu neříká downtown jako v Americe, ale CBD – Central business district. Jinak to ale americký downtown docela připomínalo – jeden mrakodrap vedle druhého a většina lidí oblečená v „business casual“. Australané vám řeknou, že jim Sydney přijde jako šíleně hektické místo, ale proti například evropským velkoměstům je všude na ulicích daleko méně lidí. Taky mi pak moje australská kamarádka Alice vyprávěla, že když poprvé přiletěla do Londýna, tak byla naprosto v šoku, kolik lidí tam je v ulicích. V Sydney se to pořád dá dost dobře snést. Trochu podobně mi to přišlo i s proklamovanou multikulturností Sydney. Samozřejmě je to tu daleko víc etnicky promíchané než v Praze, ale zdaleka ne tak jako v Paříži nebo Amsterodamu.

Interiér Queen Victoria Building

V centru jsem si mimo jiné prošel „historické“ nákupní středisko Queen Victoria Building. Hyde Park, katedrály St. Mary a St. Andrew a pak se vrátil zpáky k zátoce Sydney Cove. K Circular Quay se nechodí jen kvůli kochání se budovou opery, ale dá se tu také nasednout na „přívozy“, které vás můžou dopravit do okolních zátok. Lodě jsou součástí městské dopravy, takže na ně platí standardní týdenní jízdenka a můžete si užít nádhernou vyjížďku v podstatě zadarmo. Zvlášť v Austrálii, kde je jinak všechno opravdu drahé, je to opravdu potěšující – jinak tu člověk jen platí a platí. Například výstup na vrchol Harbour Bridge stojí neuvěřitelných 200 dolarů, na pylon, který je ale daleko nižší, se dostanete za 11, dovnitř do Opery za 30. Tohle všechno jsem nakonec vynechal a vydal se nejznámější trasou přívozu do Manly, severního předměstí známého nádhernými plážemi.

Manly Beach

Přestože se nachází jen kousek od velkoměsta, působí Manly jako opravdové přímořské letovisko. Corso s mnoho obchody a restauracemi vede k přímo k nejznámější pláži Manly Beach. Pláž je to opravdu kouzelná, jen jak jsem až tam zjistil, kvůli svým vlnám se hodí spíš pro surfaře než plavce. Pro plavání tu byl vymezený jen celkem úzký pruh, navíc i přes momentálně letní počasí byla v polovině jara voda ještě dost studená. Ale i tak jsem to tam užil, nádherný relax kousek od města. Na Manly jsou určitě i klidnější pláže vhodnější pro plavání, ale bohužel jsem neměl dost času je hledat. Stejně tak jsem si nemohl projít průvodcem doporučovanou procházku Manly Scenic walk a kvůli večernímu srazu s místními kamarády musel zamířit zpátky na trajekt do města.

Loď mne dovezla zpátky k opeře, kde jsem na terase Sydney Opera Baru měl sraz s Alice a Christiane, které jsem znal z Paříže, a s několika jejich kamarády. Večer bylo pořád teplo a nasvícený Harbour Bridge vypadal opravdu impozantně. Pak jsme se ještě přesunuli do jiného baru v sousední čtvrti The Rocks na menší degustaci australských piv. Chutnaly spíš průměrně, ale pořád lépe než ta francouzská – a i ceny byly o malinko příznivější než v centru Paříže.

Harbour Bridge v noci

Noční Sydney

Čtvrtý den jsem se pak do The Rocks ještě vrátil. Tahle čtvrť je ve městě nejstarší a vznikla krátce po příjezdu Angličanů na konci 18. století. Určitě je hodně příjemná, ale zase nějak „historicky“ opravdu nepůsobí. Jen je o něco méně nová, než ty ostatní. Největší lákadlem jsou zase krásné výhledy na Harbour Bridge, který jsem si šel celý projít. Tam a zpátky je to něco přes dva kilometry, ale za ty krásné výhledy to opravdu stojí. Potom jsem se vrátil zpátky k hostelu a ještě si prošel okolní čínskou čtvrť s dost kýčovitým Paddy's market. Hned vedle je pak čtvrť Surry Hills, kde si člověk přijde tak trochu jako někde v Londýně. Obzvlášť Crown street s viktoriánskými domy a spoustou kaváren je opravdu kouzelná. Víc už jsem toho v centru města nestihl. Pak už jsem si jen vyzvedl kufr a přesunul se do hostelu u Bondi Beach, kde jsem měl základnu pro prozkoumání jižních pláží.

Bydlel jsem v YHA Bondi Beach House, který měl sice dobré reference, ale v reálu mě trochu zklamal. V porovnaní s předchozím hostelem mi přišel o trošku hůř vybavený a méně čistý, takže jsem skoro litoval, že jsem se na ty dvě noci stěhoval. Atmosféra ale byla podobná. Zase tam bydleli převážně lidé, kteří přijeli do Sydney na Working Holidays a v hostelu přespávali i několik týdnů. Večer bylo BBQ a pak jsem s několika lidmi hrál ve společenské místnosti šachy. Nějak na mě v tu chvíli ale dopadla krize způsobená posunem času a pomalu jsem u toho usínal. To vyvrcholilo v partii s jedním Indem, který sice hrál celkem dobře, ale hrozně pomalu. Usnul jsem i s mobilem v ruce a probudil mě až jeho pád na zem. Naštěstí to přežil bez úhony a já už pak partii nějak dotahal do vítězného konce a šel se svalit na svou palandu. Na noční jízdu vyhlášenou čtvrtí Kings Cross, kam mířila většina ostatních, mi už opravdu nezbylo sil.

Surfeři na Bondi Beach

Bondi Beach

Druhý den bylo dopoledne poměrně chladno, takže oceán u Bondi Beach jsem zkoumal jen očima. Opravdu škoda, že neumím surfovat a neměl jsem čas, se to tam učit. Pohled na prkna klouzající po vlnách k tomu opravdu lákal. Nicméně mne zarazilo, že většina surfařů mluvila francouzsky. Člověk může jet na druhou stranu zeměkoule a procházet se hlavou dolů, ale Francouzů se jen tak nezbaví ;) Pak jsem si prošel známou cestou všechny jižní pláže od Bondi až po Coogee. Cestu mi zpestřovalo umění, neboť zrovna v tu dobu tu probíhal festival Sculpture by the Sea prezentující u moře nejrůznější plastiky včetně obrovského klokana s nákupním vozíkem. Krásně se to fotilo. Když jsem došel až na Coogee beach, bylo už hezky a na pláži se slunilo dost lidí. Ale volného prostoru tam stále bylo dost, to je na Austrálii skvělé.

Sculpture by the sea

Coogee beach

Pak jsem ještě stihl oběd v thajské restauraci a sraz s bloggeremJakubem a jeho přítelkyní Amy. Zašli jsme do Centennial Parku, ve kterém podobně jako v Botanic Gardens nechyběla exotická flóra a všudy přítomní papoušci a ibisové zkoumající, co zajímavého tam lidé nechali. Ti mi v evropských parcích opravdu chybí, s holuby přeci jen není taková legrace :) Večer jsem se ještě zašel spláchnout na Bondi beach a pak už stihl jen večeři a sbalení batohu na další pokračování cesty. Musel jsem vstávat dost brzo ráno, abych byl stihl letadlo, které mě ze Sydney mělo dopravit na sever do Townsville ve státě Queensland. Sbohem, Sydney! Nebo raději na shledanou...

Sydneyské setkání bloggerů (Centennial Park)

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...