sobota 30. března 2013

Jak jsem (ne)potkal klokany I.: Přípravy a cesta

Cesta do Austrálie byla vždycky můj sen, dlouho jsem po ní toužil, ale ne a ne se k ní odhodlat. Když ale v roce 2012 změnily České aerolinie pravidla svého bonusového programu, byl jsem kvůli blížící se expiraci najednou přinucen rychle utratit svých víc než sto tisíc mil, které jsem trpělivě shromažďoval sedm let. Jelikož letenky do Austrálie stály právě přesně sto tisíc mil, volba byla jasná – na bonusovku se poletí za klokany. Pak už jsem musel najít jen správný termín. Nakonec jsem se rozhodl letět na přelomu října a listopadu, kdy je v Austrálii v plném proudu jaro. V tu dobu tam na jihu bývá relativně příjemně teplo a na severu ještě není období dešťů.

Austrálie - Cape Tribulation


A potom bylo samozřejmě třeba si stanovit trasu. Když má člověk na celý kontinent jen dva týdny, nedá se prostě vidět všechno. I když se to na mapě nemusí zdát, je tenhle „ostrov“ zatraceně veliký – skoro stejně jako USA bez Aljašky. Při prvotním plánování jsem toho samozřejmě chtěl vidět co nejvíc, ale pak jsem zjistil, že takhle bych většinu dovolené strávil místo v přírodě v dopravních prostředcích. Musel jsem škrtat. Jako první jsem bohužel musel vyloučit slavnou skálu Ayers Rock (v jazyce původních obyvatel Uluru), která jednak špatně pasovala do trasy po východním pobřeží (musel bych tam letět ze Sydney a pak zase zpátky) a pak by i dost zahýbala s rozpočtem. Na termíny, které jsem potřeboval, jsem prostě nebyl schopný najít zpáteční letenku pod 500 AUD. Z logistických důvodů jsem musel vypustit i Klokaní ostrov, na který jsem se původně opravdu těšil. Do oblasti kolem Adelaide jsem se také nakonec rozhodl nejet. Takže moje australská trasa včetně dvou vnitrostátních přeletů nakonec vykrystalizovala do podoby Sydney – Blue Mountains - Townsville – Magnetický ostrov - Cairns - Melbourne. Ostatní snad někdy příště!

Celou cestu jsem chtěl pojmout tak trochu baťůžkářsky. Sice jsem před cestou v Austrálii znal pár lidí, ale shodou okolností (no ona asi až zas taková náhoda nebude;-) všichni bydleli v Sydney. Sydney je sice nádherné místo, ale jelikož jsem toho z Austrálie chtěl vidět daleko víc, nezbývalo než zbytek cesty podniknout na vlastní pěst. Není to sice můj nejoblíbenější způsob cestování, ale zase si člověk může vše naplánovat podle svých představ a těšit se, koho na cestě potká. A opravdu musím říct, že to nebyl žádný problém. Austrálie je velmi otevřená země, po které cestuje spoustu mladých lidí, s nimiž je velmi snadné navázat kontakt a rychle si tak najít nové známé. Cestu jsem v zajetí známých klišé bral také jako „výlet za klokany“. Jak ale napovídá už titulek téhle série blogů, nebylo to s těmi klokany nakonec tak jednoduché – o tom ale víc až v dalších příspěvcích.

Tak dva týdny před odletem pro mě nastala etapa rezervací a plánování detailů. Přikoupil jsem vnitrostátní letenky Sydney-Townsville a Cairns-Melbourne a podle průvodce Lonely Planet zarezervoval i ubytování v hostelech na šesti různých místech. Do této doby jsem s hostely neměl moc zkušeností, ale při téhle cestě jsem jich s nimi nasbíral tolik, že po jejím závěru jsem už byl schopný i psát recenze na Hostelworld :) Když bylo vše zarezervováno, mohl jsem se dát do balení. Přestože jsem na něj díky odletu v neděli večer měl celý víkend, ve finále jsem trochu nestíhal. Výsledkem bylo to, že po váhání jestli s sebou na focení zabalit zrcadlovku nebo jenom kompakt jsem si zabalil kompakt bez nabíječky. Baterii se mi během cesty podařilo v jednom specializovaném obchodě jednou nabít, takže jsem vše podnikl na dvě nabití. Sony sice dělá baterie s hodně dobrou výdrží, ale i tak jsem musel baterii dost šetřit a hodně fotit i na mobil. Z optimistického úhlu pohledu bych ale měl říct, že i tak jsem na tom byl líp než v dobách kinofilmu – tenkrát by mi asi musely stačit tak tři nebo čtyři filmy po 36 snímcích :-)

Manly beach v Sydney

Nic jiného důležitého jsem naštěstí už nezapomněl, vše se i podařilo vecpat do batohu. Na pařížské letiště jsem taky vyrazil podstatně později, než jsem měl v plánu, ale nakonec jsem se na check-in dostal asi 75 minut před odletem, takže jsem měl i malou rezervu – nechat si uletět tohle letadlo by opravdu byl gól, to bych pak asi psal blog o tom, jak se má na letiště chodit včas :-) Poprvé jsem letěl s Korean Air. Byl jsem opravdu spokojený, letušky byly po asijsku moc příjemné a hodně dobrý byl i servis. Při cestě tam jsem měl mezi oběma mezikontinentálními lety přestávku kolem 4 hodin v Soulu-Incheonu. Tohle letiště je pro cestovatele opravdu příjemné a skvělá věc je i ta, že tam zadarmo mimo internetu jsou i sprchy, což se mezi dvěma víc než desetihodinovými lety opravdu hodí. Ale i tak byla cesta strašně vyčerpávající. Já mám v letadle vždycky problém usnout a tentokrát ještě po skoro celý druhý let asi dvě sedačky ode mne brečelo malé dítě. Tudíž jsem skoro nezabral a do Sydney dorazil po celkově 25-hodinové cestě opravdu hodně vyčerpaný. Za odměnu se mi ale při přistávání naskytl z okénka nádherný pohled na město včetně budovy opery a mostu Harbour bridge, to byla z výšky opravdu krása. Při cestě zpátky jsem už na noc zůstával v Soulu a rozdělení dlouhé cesty na dvě se ukázalo jako daleko příjemnější varianta. Takže pokud váháte, jak z Evropy cestovat k protinožcům, opravdu doporučuji si při mezipřistání ten „stopover“ udělat.

POKRAČOVÁNÍ BRZY!



Žádné komentáře:

Okomentovat