čtvrtek 21. března 2013

Dopis kamarádovi

Milý Davide,

  v pondělí večer se mi donesla ta těžko uvěřitelná zpráva, že Tvůj život tak předčasně ukončila alpská lavina. Hodně mě to zasáhlo – tak moc, že slovy se to dá jen stěží popsat. Chtěl jsem Ti toho ještě tolik říct a v hospůdce u piva už to nepůjde. Tak jsem se rozhodl Ti napsat tenhle dopis. Snad tam nahoře máte i pozemský internet a budeš si ho moci přečíst. Když jsme se před dvěma měsíci, nedlouho před mým odjezdem z Paříže, po pár drincích rozcházeli na Châtelet u posledního metra, ani náhodou jsem netušil, že to bude naposled, co Tě uvidím. Pak už jsme si jen párkrát napsali přes internet. Pamatuješ si, jak jsme se ještě před pár dny před hokejovou sérií mého Litvínova a Tvojí Plzně hecovali a Ty jsi mi napsal, že na jejím konci budu asi smutný? Měl jsi pravdu. Smutný jsem a moc, ale bohužel ne z toho, že Plzeň ten hokej nakonec opravdu vyhrála.

 Zdá se mi až neuvěřitelné, že od momentu, kdy jsme se v Paříži potkali, uplynuly jen necelé dva roky. Přijde mi, jako bych Tě znal mnohem déle. V životě jsem zatím potkal jen málo lidí, o kterých bych mohl říci, že mi přišli tak povahově blízcí jako Ty. Možná to bylo tím, že jsme byli stejně staří a v podobné situaci v zahraničí a měli i dost společných zájmů, názorů na život. Vždycky bylo co podniknout a o čem mluvit – o cestování, politice, práci, problémech s holkami nebo miliónu dalších věcí. Ale myslím, že při Tvojí šťastné povaze jsem zdaleka nebyl jediný, kdo si s Tebou tak rád povídal a kdo cítil, že Ti může důvěřovat.

Po pikniku v Parc de Sceaux, květen 2012

 Pořád se mi teď hlavou honí vzpomínky na všechno to, co jsme spolu ve Francii prožili. Nikdy nezapomenu, jak jsi mě u sebe nechal bydlet, když jsem v Paříži nemohl najít nový byt a za žádnou cenu sis za to nechtěl nic vzít. Budu si pamatovat výlet do Normandie a Bretaně, při kterém Milan řídil tak šíleně, že jsme na zadním sedadle každou chvíli čekali náraz. Nedá se zapomenout, jak jsme na Roland Garros společně fandili Berdychovi v pětisetovém zápase, stejně jako atmosféra při dojezdu Tour de France na Champs Elysées. A ty pařížské pikniky – s francouzským vínem, sýry a bagetou na nábřeží Seiny, pod Eiffelovkou, u kanálu St. Martin nebo v parku de Sceaux.

Výlet do Bretaně, Dinan květen 2012

 Jak skvělé byly i akce, kdy jsme ve skupince pařížských Čechů společně fandili našim hokejistům, tenistům nebo fotbalistům. Nechyběl jsi skoro nikdy, a když ano, tak často kvůli tomu, že ses jako pravý fanoušek a cestovatel v jedné osobě na zápas vydal osobně. Největší gól byl, když jsme v kanadském baru na Quai des Grands Augustins bez Tebe podporovali naše proti Portugalcům a po prohraném zápase se nám na obrazovce v přímém přenosu BBC zjevil Tvůj zklamaný obličej. Vzpomínám i na tradiční páteční jazzové večery v Českém centru. Povídání na baru s plechovkou předraženého budvaru v ruce často pokračovalo v Tvém oblíbeném irském baru Galway. Kytarista, který tam každý pátek hrával, Tě už znal podle obličeje a Ty jsi po něm chtěl zahrát písničku od U2. Možná že to byly nejlepší časy mého života. Bez Tebe už pro mě Paříž nebude nikdy taková, jako byla s Tebou.

Sledování hokeje Česko-Rusko v Českém centru v Paříži, květen 2011

 Moc mě mrzí, že jsem Ti tohle všechno nikdy neřekl do očí. Někdy se ty podstatné věci, které máme druhému říct, ztratí v nekonečné záplavě vtípků a narážek. Ale snad jsi cítil, jak moc jsi pro mě byl jako kamarád důležitý. Jak čtu reakce na tu smutnou zprávu o Tobě, vidím, že já jsem jen jeden ze spousty lidí, kterým budeš strašně chybět. V jednom starém řeckém přísloví se říká, že koho bohové milují, ten umírá mladý. Je strašná škoda, že nám Tě tu nenechali déle. Ale ty jsi žil tak naplno, že jsi toho i za tak krátkou dobu stihl prožít víc, než většina lidí za život dlouhý. Jestli se těsně před smrtí člověku opravdu přehraje život před očima, tak v Tvém případě se určitě bylo na co dívat. Nevím, jak dlouho mi to bude trvat, ale doufám, že na mě teď počkáš někde v nebeském baru a pak mě zas pozdravíš tím svým „Zdááár“ a Tvůj obličej rozzáří ten nezničitelný úsměv. Určitě zase budeme mít o čem mluvit...

                           Tvůj kamarád Jáchym

1 komentář:

  1. Moc pěkně napsaný! Myslím, že to přesně vystihuje Davidův přístup a zápal pro věc, přátelskou povahu, a jak si pěkně napsal, "nezničitelný" a nakažlivý smích v kombinaci s pozitivní energií. Čemuž se samo nedá odolat:) A když tak pročítám výčet Vašich pařížských akcí a možností zábavy, o to více mě mrzí, že jsem nestihla plánovanou pařískou návštěvu uskutečnit, ikdyž jsme se na ni dlouho domlouvali!! Věřím, že by to bylo nezapomenutelným zážitkem, stejně jako je kterákoliv akce z ČR i jinde, které se David účastnil. Nejednu takovou budu mít dlouho v paměti :))..

    A jak si napsal, až se zase všichni potkáme nahoře v nebeským báru..zase to bude stát zato!

    Měj se fajn

    btw: Věřím, že David věděl, ikdyž jste si třeba všechno neřekli :)

    Dada

    OdpovědětVymazat