Cesta do Moskvy, Vladimiru a Suzdalu - Část 4.

Neděle 13.11.2011 - odpoledne 

Na konci minulé části jsme dorazili do Suzdalu. Na tohle město zapsané i na listině památek Unesco jsem se obzvlášť těšil. Nejen proto, že se jedná o jeden z nejznámějších turistických cílů Ruska, ale i kvůli tomu, že Suzdal byl za minulého režimu tzv. "gorod-pobratim", bratrské město mých rodných Loun. V Lounech často chodívám přes náměstí, které se stále jmenuje Suzdalské, takže se není co divit, že jsem toužil poznat, co je ten Suzdal vlastně zač. Zdá se, že soudruzi z výboru československo-sovětského přátelství byly Lounům příznivě nakloněni, protože partnera jim vybrali zajímavého. Obyvatelstvo Suzdalu čítá něco přes deset tisíc lidí, ale přesto spíš než jako malé město působí jako velká vesnice. Jenže ne jako vesnice obyčejná. V Suzdalu je takové množství kostelů a klášterů, jaké v žádné jiné vesnici rozhodně nenajdete. S trochou nadsázky by se dalo říct, že kostel je tam každá druhá budova.

Suzdal

Cesta do Moskvy, Vladimiru a Suzdalu - Část 3.

Noc z pátku na sobotu 11. -12.11.2011

Na konci minulé části ruského vyprávění jsem doběhl na nástupiště Kurského nádraží. A co se dělo dál? Čarovým kódem na jízdence jsem otevřel turniket a nastoupil do vlaku na lince Moskva-Petušky. V ten moment jsem o tom neměl ani ponětí, ale tahle trasa je v Rusku velmi slavná. Spisovatel Venedikt Jerofejev totiž o jedné jízdě tímto vlakem napsal knihu, která se stala kultovním dílem ruské postmoderní literatury. Moskva-Petušky je báseň v próze, která vypráví příběh jednoho intelektuála-notorika, který tímhle příměstským spojem jede za svou milovanou dívkou a během cesty zkonzumuje neuvěřitelné množství alkoholu. Není se co divit, že za komunistů byla kniha zakázaná a vycházela jen v samizdatech, dnes se o ní hovoří jako o bibli všech čtenářů holdujících alkoholu.

Vlaky u Kurského nádraží

Cesta do Moskvy, Vladimiru a Suzdalu - Část 2.

Čtvrtek 10.11.2011 - večer

Konec prvního dílu vyprávění nás zanechal na večerním Rudém náměstí. Odtud jsme se s Petrou vydali na pozvání ruského kamaráda Saši na koncert, který se měl konat v jedné z budov moskevské Akademie věd. Se Sašou jsme se sešli v metru a od stanice Akademičeskaja jsme pak dostali pěšky až do Fyzikálního ústavu. Na programu byla směsice skladeb Bacha a nějakého moderního jazzového skladatele. Muzikanti hráli dobře, ale po náročném dni hudba trochu uspávala. Hodně nás ale zaujalo zařízení sálu, zejména velmi zvláštní lustr. Jednalo se o značně neobvyklou kombinaci dekorativního a úsporného osvětlení. Ve velkém lustru byly totiž místo obvyklých žárovek použity zářivky. Trochu to ve mně evokovalo Hvězdné války, celé to vypadalo trochu jako stojan na světelné meče Luka Skywalkera – ostatně můžete posoudit sami na přiložené fotografii. Já bych si to domů nedal, ale musím přiznat, že to bylo nepochybně originální.

Koncert v Akademii věd

Cesta do Moskvy, Vladimiru a Suzdalu - Část 1.

Před cestou

Po delší době mě čekala zase cesta do Ruska. Sedm let po návštěvě Petrohradu se mi opět zachtělo trošky adrenalinu, a tak v listopadu 2011 přišla na řadu návštěva kamarádů v Moskvě. Menší dávky stresového hormonu se mi ale tentokrát dostalo ještě před odletem z Paříže. První úkol zněl jasně - získat ruské vízum. I přes to, že jsem měl od kamaráda Saši "vízovou podporu" přímo na místě, nebylo získání potřebných dokumentů zas až tak snadné. První záludnost spočívala v tom, že pro získání víza je nutné předložit oficiální pozvání. To původně obstarával můj ruský kamarád jako pozvání k sobě domů, ale přes ruské úřady nějak nechtělo projít. Rusové evidentně zrovna netouží po turistech, kteří nemají v plánu se ubytovat v drahém hotelu a utratit spoustu peněz, proto počet lidí, kteří mohou osobní pozvání dostat, je limitovaný. Navíc vyřízení papírů trvá ruské policii neurčitě dlouho.

Kremelská zeď