úterý 21. května 2013

Jak jsem (ne)potkal klokany III.: Blue Mountains

Nejlepším receptem na zotavení se z jetlagu je pohyb na slunci a čerstvém vzduchu. Jelikož nejblíže slunci a na nejčerstvějším vzduchu je člověk v horách, druhý den mého australského pobytu jsem se s Kimem vydal do Blue Mountains. Tahle oblast, která leží asi 100 kilometrů západně od Sydney, údajně dostala jméno podle jemného namodralého oparu, který se při pohledu z dálky jakoby vznáší nad všudypřítomnými eukalypty (gum trees). Musím se přiznat, že ničeho takového jsem si tam nevšiml, ale jinak na mne tamní nádherná krajina udělala opravdu silný dojem.



Vyráželi jsme ze sydneyského nádraží Central, které bylo jen pár minut chůze od našeho hostelu. Díky tomu, že jetlag ze mne udělal ranní ptáče, nebyl problém jet do Katoomby jedním z prvních vlaků. Většina lidí v tu dobu asi ještě spala, takže ve výchozí stanici se v našem vagónu tísnilo“ už jen pár osamělých cestujících a jedna menší skupinka turistů. Když jsem se zaposlouchal do jejich hovoru, zdálo se mi, že tam něco nehraje. Nějak podezřele dobře jsem jim rozuměl, protože i tady na druhém konci se mluvilo česky. Jak se ukázalo, byli to Češi, kteří do Sydney přijeli na požárnickou olympiádu. Opravdu dobrá náhoda.  Francouze v hostelu jsem ještě skousnul, ale že se člověk v Austrálii neschová ani před Čechy? Ale jak se mi potvrdilo ještě o pár dní později, asi si Češi podvědomě v dopravních prostředcích vybírají podobná místa. Zřejmě nějaká kulturní determinace.

Do Katoomby jsme dorazili asi tak po dvou hodinách poklidné jízdy. Přijeli jsme ve všední den a mimo hlavní sezónu, takže městečko působilo dost ospale. Ani na „main street“ s chodníky krytými pro Austrálii typickými stříškami téměř nikdo nebyl. Atmosféra trochu připomínala westernové městečko očekávající příjezd úhlavního padoucha. Ale místní obchodníci čekali spíš než na padoucha na pozdější příjezd autobusů německých a japonských turistů lačných po suvenýrech. Dvě společnosti tu nabízely shuttle busy jezdící po všech místních hlavních přírodních atrakcích, ale my jsme jen doplnili proviant a do přírody vyrazili pěšky.


Výhled na Blue Mountains nedaleko Echo pointu
Ke známému Echo Point Lookout nám chůze mohla zabrat tak půlhodinku. Výhled na Blue Mountains byl odtamtud opravdu fascinující. Můžete to stokrát vidět v televizi nebo na fotce, ale ten prostor, který údolí porostlé eukalypty zabírá, je tak obrovský, že naplno si to lze uvědomit jen na vlastní oči. Trochu mi to připomínalo Grand Canyon v USA, jen místo vyprahlé rudé barvy tam vládla zelenomodrá. A taky nádherně svěží vzduch, ten opravdu z fotky neucítíte. Nejznámější skalní útvar se tu na počest populární české hospodské kapely jmenuje Tři sestry. Inspirace českým prostředím je jasná, neboť skály hodně připomínají ty v Česko-saském Švýcarsku u Hřenska :-) Tři sestry jsme si šli prohlédnout ještě zblízka a pak zamířili do místního informačního centra promyslet další trasu. Původně jsme měli v plánu navštívit Scenic World, kde se nachází na světě nejstrmější lanovka a nejstrmější železnice, obě mířící přímo do lůna pralesa. V informačním centru nám ale řekli, že tohle místo je pro nás možná až příliš turistické a místo toho nám doporučili si udělat malou tůru buď do Leury, anebo přejet do Wentworth Falls a projít tamější stezku. Vybrali jsme si tu druhou možnost a rozhodně nelitovali.


Tři sestry
Nejdřív jsme se vrátili do centra Katoomby, kde jsme se štěstím náhodně chytili autobus zrovna odjíždějící do Wentworth Falls. Těžko říct, jestli jsme při vystupování zvolili tu správnou zastávku, protože řidič si myslel, že míříme někam trochu jinam, ale začátek trasy National Pass jsme nakonec našli celkem rychle. Na začátku jsme viděli podobné panorama Blue Mountains jako z Echo Pointu, ale další pokračování stezky už nabízelo něco docela jiného. Pěší cesta, jejíž některé části na počátku 20. století dělníci vysekali do skály jen s použitím krumpáčů, nás zavedla až k patě velkého vodopádu. Pohled zdola na z výšky padající provazy vody a vodní opar kolem, to byla jedna z nejkrásnějších přírodních scenérií, které jsem kdy viděl. A zdaleka tam nebyly jen vodopády. Na cestě na nás čekal například i půlmetrový leguán nebo různě vybarvení ptáci, které jsem opravdu neuměl pojmenovat. A do toho všude ta specifická vůně eukalyptů. Jen klokani nikde... Sice jsem se v průvodci dočetl, že v Blue Mountains jsou, ale k nám bohužel žádný nepřihopkal. V tu dobu už mi bylo jasné, že potkat klokana v přírodě asi nebude tak jednoduché, jak by se mohlo zdát – ale v tu dobu jsem na to měl ještě skoro celé dva týdny :-)


Wentworth Falls
Tady bydlí leguán...
...a tady hlídám já!
Pak jsme se podél dalšího vodopádu, jehož prostředkem v ten moment zrovna někdo po laně slézal, znovu vyšplhali na úroveň osady. Téměř zpátky v civilizaci jsme v lesní restauraci ochutnali zmrzlinu s příchutí australské buše a vydali se směrem na místní nádraží. Tam nás po asi hodině dovedla další známá místní stezka, The Charles Darwin walk. Ta nás prováděla trochu jinou přírodou, hlavně podél kaskád na místním potoce, a střídala se na ní lesní pěšina s vyvýšenou cestou z dřevěných prken. Opravdu krásný kus země, tak krásný, že to ani moc nejde popsat slovy. Škoda, že jsme na Blue Mountains měli jen jeden den, určitě by stálo za to tam zůstat déle. Pak už jsme jen nasedli na vlak do Sydney, ve kterém jsem zmožený turistikou a časovým posunem téměř okamžitě usnul.


Slézání vodopádu

Žádné komentáře:

Okomentovat