neděle 9. června 2013

Jak jsem (ne)potkal klokany IV.: Townsville a Magnetický ostrov

Už když letadlo australské nízkonákladovky JetStar dosedalo na runway v Townsville, bylo mi jasné, že tohle letiště není žádné Heathrow. Všude kolem vyprahlá buš a na stáních jen pár malých letadel. Jak jsem pak zjistil z odletové tabule, v průměru tam přilétalo jen přibližně jedno letadlo za hodinu. Nebylo se co divit, že na letiště nejezdila žádná hromadná doprava. Taxík se mi ale samotnému moc brát nechtělo, tak jsem raději přes internet v mobilu hledal k letišti nejbližší zastávku veřejné dopravy. Nezdála se být moc daleko a tak jsem k ní jako správný baťůžkář vyrazil pěšky. Na zastávce jsem ale bohužel zjistil, že v neděli tam autobusy vůbec nejezdí, takže nezbývalo než ty asi čtyři kilometry do hostelu dojít pěšky.

Townsville

Chození pěšky z letiště má něco do sebe. Nikdy předtím jsem to nedělal, protože ve velkých městech to většinou prostě nejde. Ale tady na australských venkovských letištích je to něco jiného. Letiště jsou malá a relativně blízko centra, takže je to tak trochu jak procházka na vlakové nádraží. A taky takový malý odpustek za uhlíkovou stopu způsobenou cestováním letadlem ;-)

Townsville má sice téměř 200 tisíc obyvatel a je považován za hlavní město severního Queenslandu, ale působí velmi venkovsky. Obydlí jsou rozprostřena na poměrně hodně velké ploše, takže všude je dost prostoru. Krátce po nedělním poledni na ulicích navíc nebylo v podstatě ani živáčka. Slunce tu pálilo o poznání víc než v Sydney. V polovině jara tu už bylo 28 stupňů. Cestou jsem se zastavil v malém obchůdku doplnit zásobu vody a jídla. Čekal jsem, že tady budou ceny příznivější než ve velkoměstě, ale to jsem opravdu spletl. Jen velká láhev vody stála lidových tři a půl dolaru. Australské ceny jsou pro turisty opravdu nepříjemné. V téhle zemi jsou opravdu vysoké platy a to vede k tomu, že všechno je tak dvakrát dražší i než třeba v západní Evropě. Austrálie přebijí i tak drahé země jako jsou Švýcarsko nebo Švédsko.

Škodovky v Austrálii

Další věc, která mě po cestě hodně překvapila, byla prodejna vozů Škoda. Vůbec jsem netušil, že se sem škodovky takovou dálku dováží, ale opravdu tu byly. Ceny ale vylezly o dost výš než u nás. Například Octavia Combi TDi (nevím v jaké výbavě) byla nabízena za 40 tisíc dolarů.

Hostel The Civic Guesthouse, ve kterém jsem měl rezervované ubytování, jsem si zase vybral podle průvodce Lonely Planet. Byla to dobrá volba, všechno bylo čisté, personál milý, navíc tam měli i moje oblíbené šachy v zahradní podobě. Jen tam bylo jako všude jinde zase plno Němců, na jinou národnost se tam prostě nedalo narazit.

The Strand v Townsville
 
Na zbytek dne byl plán jasný – strávit ho na místní pláži The Strand. Pláž byla opravdu výborná – dlouhá, čistá, s málo lidmi, teplou vodou a krásným výhledem na Magnetický ostrov. Ale i tenhle ráj na zemi má svá negativa, před kterými varovaly informační tabule rozmístěné všude kolem. Tím prvním je paradoxně slunce, které je v téhle oblasti tak silné, že Townsvillu dostal jeden nechtěný primát – je to město s největším výskytem rakoviny kůže na světě. Druhým problémem téhle tropické oblasti jsou jedovaté medúzy (stingers). Jedná se hlavně o dva druhy – větší box jellyfish (čtyřhranka) a menší a hodně vzácnou irukandji. Jejich sezóna je od listopadu do května. Já jsem do Townsville přiletěl 28. října, tedy těsně před jejich obdobím. I v hotelu mi řekli, že „stingers“ tam zatím ještě nejsou.

Tabule varující před jedovatými medúzami

Australané jsou obecně ohledně medúz hodně obezřetní. V Townsville máte několik možností, jak se před nimi chránit. První je koupit si speciální oblek z lycry a koupat se v něm. Nikoho takového jsem tam ale neviděl. Druhá možnost je koupat se ve speciální „ohrádce“, která je od volného moře oddělená sítí, jejímiž otvory by medúzy neměly proplavat. To je asi nejčastější řešení. Třetí možností je koupat se v umělé laguně, tedy vlastně bazénu na břehu moře. Taková laguna byla i zde na The Strand, jmenovala se The Rockpool.

Umělá laguna The Rockpool

Druhý den jsem vyrazil na hlavní zdejší lákadlo, Magnetický ostrov. Tenhle ostrov, polovinu jehož rozlohy zabírá národní park, sice ve skutečnosti magnetický není, ale jeho krása vás opravdu může zmagnetizovat. Ostrov leží asi 8 kilometrů od přístaviště v Townsville, z kterého k němu lodě vyráží přibližně jednou za hodinu. I když je ostrov poměrně malý, jezdí po něm i místní doprava. Já se z přístaviště v Nelly Bay nechal odvést do Horseshoe Bay na severní straně. Odtamtud jsem plánoval se vydat zpět kolem pobřeží po svých.

Horseshoe Bay

V Horseshoe Bay je mimo krásné zátoky také pár obchodů a kaváren a vycházková trasa kolem rybníka, z které se dá dobře pozorovat vodní ptactvo. Nejčastější pták v téhle oblasti, stejně jako i jinde na severu Austrálie, je ale suchošlap „brush turkey“ - černý krocan, který vytrvale prolézá houštiny a svými praktickou evolucí uzpůsobenými pařáty všechno přehrabuje. Nedá se říct, že by byl nějak výjimečně krásný, ale působí vcelku sympaticky. U jezera jsem udělal pár fotek a pak se vydal na plánovanou trasu kolem ostrova. Po stezce směrem na severovýchod jsem, bohužel ne zcela suchou nohou, došel k další zátoce – Radical Bay.

Radical Bay

O Radical Bay jsem se v průvodci dočetl, že nabízí skvělé koupání, takže jsem byl hodně natěšený ho hned vyzkoušet. Rychle jsem se převlékl do plavek a hurá do vody. Trochu mě ale zaskočilo, že nikdo jiný než já ve vodě nebyl. U zátoky v tu chvíli parkovala tři terénní auta, ale všechno jejich osazenstvo si krásy tohohle místa užívalo jen ze břehu, přestože voda byla nádherně teplá. Samozřejmě jsem si hned vzpomněl na jedovaté medúzy, ale v hotelu mi přece říkali, že tu letos zatím ještě nejsou. V hlavě mi to stejně trochu hlodalo... Pak mě na těle začalo ještě něco svědit, od medúz to snad nebylo, ale i tak jsem dovádění ve vlnách raději vzdal a vylezl na břeh. Hned ke mně přišla jedna Australanka a ptala se jestli nejsem „afraid of the stingers“ a velmi vážně dodala že „stingers are here“. Už jsem se nedověděl, jestli je tam sama viděla, ale každopádně mě to trochu vystrašilo. Od té doby jsem se už raději mimo sítě nekoupal. Určitě byla pravda, že požahání od jedovaté medúzy by zrovna na tomhle odlehlém místě mohlo mít dost fatální následky. Sice tu jako všude jinde byly láhve s octem pro zneutralizování rány, ale to pomáhá asi jen proti ranám od druhů medúz, které jedovaté nejsou. Dostat se k lékařské pomoci by pravděpodobně trvalo docela dlouho. Taky jsem přemýšlel, jak moc pravděpodobné setkání třeba s box jelly fish je a jaká je pravděpodobnost jeho přežití. Knížka Lonely Planet mi tvrdila, že v celé Austrálii na to umírá jeden až dva lidé ročně. To mi nepřišlo až tolik, ale možná je to proto, že Australany tyhle medúzy opravdu děsí a dávají si pozor. Nakonec to nejspíš odnesou neukáznění turisté z Evropy :-)

Informační tabule u Forts Walk

Z Radical Bay jsem došel až ke křižovatce, na které začíná stezka Forts Walk. Tahle vycházková trasa vede k pevnosti na vrcholu kopce, která za války sloužila k obraně Townsville před nálety nepřátelských letadel. Většina návštěvníků sem ovšem nepřichází kvůli studiu vojenské historie. Je to hlavně proto, že podle všech doporučení tahle oblast dává největší šanci potkat ve volné přírodě koaly. Vidět je mě samozřejmě taky lákalo, tak jsem připravil fotoaparát a vyrazil směrem k vrcholu. Nejdřív jsem se rozhlížel všude kolem, ale pak zjistil, že je to vlastně zbytečné. Jakmile někdo koalu na stromě zpozoruje, má prostě neutuchající potřebu se o tom se všemi podělit. Takže většina z lidí, kteří se na cestě proti mně vraceli z pevnosti dolů, mě hned upozorňovala, kde, zřejmě v té době jediná viditelná, koala odpočívá.

Koala č.1

Výhled z věže pevnosti Forts

Koala na stromě byla opravdu roztomilá, visela tam přesně tak líně nehybně, jak to člověk zná ze zoo nebo televize. Jeden až nevěří, že to zoo opravdu není. Bohužel tenhle zážitek byl zároveň i dost smutný. Přímo pod stromem totiž leželo mrtvé mládě, které dospělá koala zřejmě upustila. V tu chvíli také zrovna dojeli na místo ochránci přírody z místního parku, které jsem na mrtvé mládě upozornil. Z jejich reakce se dalo vyčíst, že se to místním koalám asi stává docela často. Pak jsem ještě došel na vrchol kopce a pokochal se výhledem na celý ostrov, žádnou další koalu jsem ale v tomhle místě už nepotkal.

Viděl jsem je ale jinde. Vrátil jsem se na výchozí křižovatku a odtamtud se jinou stezkou vydal do další místní osady, Arcadie. Na rozdíl od Forts Walk byla tahle cesta téměř liduprázdná. Vychutnával jsem si tu krásnou přírodu a fotil ještěrky na kamenech. Pak jsem potkal mladou slečnu, která se mě se silným francouzským přízvukem ptala „Have you seen koalas?“ a bez čekání na odpověď dodala, že je zahlédla o pár set metrů níž od místa našeho setkání. Pak jsme už přešli do francouzštiny, z čehož jsem měl já větší radost než ona – evidentně si tu naopak chtěla cvičit svoji angličtinu. Rychle jsme probrali naše dosavadní zážitky z tohohle magicko-magnetického ostrova a pak už jsem se vydal dál. Koaly jsem po chvilce rozhlížení našel. Byly dvě, asi tak 50 metrů od sebe, a jedna z nich držela v náručí mládě. Zase neuvěřitelně roztomilé. Fotoaparát běžel naplno, i přesto že jsem měl v plánu šetřit baterii.

Koala č.2
Koala č.3 s mládětem

Místní ještěrka

Z Arcadie jsem původně plánoval dojít pěšky do Nelly Bay na trajekt zpátky do Townsville, ale když jsem viděl zrovna přijíždějící místní autobus, trochu jsem pozměnil plány. Měl jsem ještě relativně dost času, tak jsem se s ním svezl až do osady v Picnic Bay, abych si svůj okruh trochu prodloužil. Picnic Bay byla v podvečer už skoro liduprázdná. V jediném otevřeném obchodě jsem si dal zmrzlinu a doplnil zásoby vody a pak vyrazil na nádhernou místní pláž. Nebylo to tu sice tak nedotčené jako v Radical Bay, ale zase tu byly i sítě proti medúzám, takže se dalo koupat s daleko klidnějším pocitem. Navíc po chvíli na ještě modrém nebi vyšel měsíc, který dokonale dotvořil čarovnou atmosféru. Vůbec se mi nechtělo vylézat z vody, ale nakonec jsem musel. Pak jsem ostrou chůzí zamířil do přístaviště v Nelly Bay a jen tak tak chytil jednu z posledních večerních lodí do Townsville.

Sítě proti medúzám v Picnic Bay

Měsíc nad Picnic Bay

Z Townsville jsem plánoval noční přesun dál na sever do Cairns autobusem, který odjížděl půlhodinu po půlnoci. V hostelu už mi po osmé večer batoh nechtěli nechat uložený, takže jsem musel vyrazit do města utloukat zbývající čas i s ním. V supermarketu jsem doplnil proviant, na hlavní třídě si v jedné z asijských restaurací dal večeři a pak hledal místo, kde bych strávil zbývající dvě a půl hodiny. V pondělí večer to v Townsville zrovna nežilo a většina barů byla zrovna tenhle den v týdnu zavřená. Nakonec jsem objevil jeden otevřený irský bar, ale tam jsem zase u vstupu nepochodil se svým batohem. Ochranka mě s ním nechtěla pustit dovnitř a trvala na tom, abych ho nechal stát u dveří. Když jsem se zeptal, jestli mi ho tam budou hlídat, dostalo se mi jen strohé odpovědi „Your property, your problem, mate!“ Prostě ne všichni Australané jsou tak sympatičtí, jak se říká – i když tenhle zážitek byla opravdu spíš výjimka. Nedalo se s tím nic dělat a tak jsem se místo do baru vydal znovu k promenádě u pláže The Strand a zbytek času čekal tam. Takhle pozdě to tam už taky moc nežilo, ale počasí bylo i přes vítr od moře pořád příjemné a úplně liduprázdno tam také nebylo. Nakonec na zastávku blízko přístaviště dorazil i mírně zpožděný autobus do Cairns a já se vydal zase o místo dál. A v tu chvíli jsem určitě doufal, že tam konečně narazím na klokany :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat