úterý 15. května 2012

Cesta do Moskvy, Vladimiru a Suzdalu - Část 1.

Před cestou

Po delší době mě čekala zase cesta do Ruska. Sedm let po návštěvě Petrohradu se mi opět zachtělo trošky adrenalinu, a tak v listopadu 2011 přišla na řadu návštěva kamarádů v Moskvě. Menší dávky stresového hormonu se mi ale tentokrát dostalo ještě před odletem z Paříže. První úkol zněl jasně - získat ruské vízum. I přes to, že jsem měl od kamaráda Saši "vízovou podporu" přímo na místě, nebylo získání potřebných dokumentů zas až tak snadné. První záludnost spočívala v tom, že pro získání víza je nutné předložit oficiální pozvání. To původně obstarával můj ruský kamarád jako pozvání k sobě domů, ale přes ruské úřady nějak nechtělo projít. Rusové evidentně zrovna netouží po turistech, kteří nemají v plánu se ubytovat v drahém hotelu a utratit spoustu peněz, proto počet lidí, kteří mohou osobní pozvání dostat, je limitovaný. Navíc vyřízení papírů trvá ruské policii neurčitě dlouho.


Kremelská zeď

Když už to nevypadalo, že by se papíry mohly stihnout tímhle způsobem vyřídit včas, zvolili jsme plán B - pozvání přes cestovku. Na internetu se dá snadno najít, že v Moskvě působí řada agentur, které vám za částky kolem třiceti až čtyřiceti eur pošlou turistické pozvání. Zřejmě se jedná o takový pololegální, státem tolerovaný byznys, protože zmíněné agentury na svých stránkách obvykle přímo vystavují ceník a popisují všechny detaily postupu, kterým lze požadovaný dokument získat. Pozvání mi faxem opravdu přišlo a stálo na něm, že budu ubytován v hotelu Holiday Inn v Sokolnikách. Ve skutečnosti mi ale Saša na tři noci, které jsem plánoval strávit přímo v Moskvě, zamluvil něco levnějšího za cca 35 eur. Později jsem litoval, že jsem opravdu nezvolil ten čtyřhvězdičkový hotel, ale o tom až později. Sehnal jsem si i ostatní potřebné dokumenty a vyrazil vystát frontu na ruskou ambasádu v Paříži. Atmosféra v budově trochu připomínala období studené války, úředníci byli striktní a nikdo se neusmíval. I když většina lidí ve frontě přede mnou s žádostí kvůli nějakému malichernému důvodu, jako například barvě pozadí na přiložené průkazové fotografii, neuspěla, já vízum psané azbukou kupodivu do pasu dostal hned napoprvé. Malé ruské dobrodružství tak mohlo začít.

Středa 9.11.2011

Dobrodružství mohlo začít, a také začalo - ale překvapivě už v Paříži. Odlet z letiště Charlese de Gaulla byl už v 7:50, takže jsem musel vstávat proklatě brzo, abych chytil první vlak RER B. Jenže jaké překvapení na mě na zastávce čekalo - beznadějně zamčené dveře a na dveřích papír oznamující, že "Z důvodu stávky 9.11. nádraží uzavřeno". Merde! Jak se teď dostanu na letiště? Proklatí francouzští odboráři, tomuhle se říká sabotáž! Bylo něco kolem čtvrt na šest, všední den a nikde v dohledu žádný taxík. Rychle jsem přemýšlel, co se dá dělat. Tramvajáci naštěstí ve stávce nebyli, takže jsem od RER přeběhl na zastávku T3 a čekal na první ranní spoj. Tramvaj opravdu přijela, na Porte d'Italie jsem přestoupil na metro a chytil první metro směr Opera. Odtamtud na letiště jezdí přímý autobus a byl jsem si jistý, že přinejhorším tam budou stát i taxíky. Metro jelo na můj vkus nějak pomalu a u Opery jsem navíc ještě trochu bloudil.

Když jsem se konečně dostal do autobusu, bylo už opravdu pozdě a vypadalo to na boj o každou minutu. Asi nehrozilo, že bych vůbec nemohl letět, protože boarding pass jsem už měl s sebou vytištěný. Ale nevím, co bych dělal s taškou, kterou bylo třeba odevzdat na přepážce 30 minut před odletem. Autobus jsem tlačil dopředu očima, jak to jen šlo. Naštěstí takhle brzo ráno nebyl ve směru z Paříže ještě téměř žádný provoz. Nakonec jsme dorazili k Terminálu 1 kolem 7:10 a tašku jsem odevzdával na přepážce ještě asi s pětiminutovou rezervou. Není nadto zahnat ranní únavu troškou adrenalinu. 

První let byl klidný, jen přistání ve Frankfurtu zahalila mlha. Na přestup jsem měl dost času, takže tentokrát žádný shon. Měl jsem čas se dívat na letadla, poprvé jsem na vlastní oči viděl obří A380, další lahůdkou bylo A321 v retro barvách Lufthansy. Většina pasažérů na letu Frankfurt - Moskva byli Rusové, takže jsem se mohl pomalu adaptovat na ruskou mentalitu. Při nástupu na gatu bylo vidět, že jsou to zkušení frontoví bojovníci. Snažili se tlačit dopředu, i když to v tomhle případě nedávalo moc smyslu.


Airbus A321 v retro nátěru Lufthansy na letišti ve Frankfurtu
Jak první let byl klidný, tak ten druhý byl zase pěkná divočina. Létám celkem často a rád, jenže tentokrát to nebyl úplně nejpříjemnější zážitek. Nad Moskvou opravdu hodně foukalo a s letadlem to docela házelo. Navíc v jednu chvíli pilot z nějakého důvodu přistávání přerušil a dal si ve vzduchu ještě dvě nebo tři kolečka. Venku už byla tma, takže ve zhasnuté kabině letadla vládla trochu strašidelná atmosféra. Těsně před rozkolísaným přistáním jsem navíc před letištěm uviděl vrcholky stromů, což ve mně mimoděk vyvolalo vzpomínky na nebohého polského prezidenta. Nevím proč Rusové staví ta letiště vždycky u lesa! Utěšoval mne aspoň fakt, že letadlo nebylo ruské ale německé. Přistání jsme nakonec ale zvládli a při vystupování se s námi osobně loučil usmívající se kapitán. Tvářil se jakoby nic, takže by se mohlo zdát, že se vlastně nic zvláštního nedělo. Na to jsem mu ale neskočil - kdyby to byla taková pohoda, určitě by necítil potřebu prohlédnout si, koho to vlastně měl na palubě. Možná byl ale opravdu jen slušný. Když jsem pak později na youtube hledal videa přistání ve větru, viděl jsem, že piloti to zvládají i v daleko horších podmínkách.

A tak jsem vstoupil na ruskou půdu. Domodědovo je moderní letiště západního střihu, ale personál tam už tak západně nepůsobí. Můj první dojem byl, že zaměstnanci mají prostě zakázáno se usmívat. Velmi odtažitě působil i policista na pasové kontrole, nicméně razítko povolující vstup do země jsem do pasu bez problémů dostal. V příletové hale jsem nejdřív našel směnárnu, abych si vyměnil pár eur za rubly. Kurz pochopitelně nebyl moc dobrý, ale víc mě zaskočilo, že paní za okýnkem nezvládala anglicky ani číslovky. Vždyť kdo jiný než cizinci by si tu v tomhle kurzu měnil peníze? Směnu se mi podařilo dojednat znakovým jazykem, ale byla to první známka toho, že s angličtinou tu toho člověk moc nepořídí. Od té doby už jsem to anglicky v podstatě ani nezkoušel, bylo to prostě beznadějné.  Na druhou stranu musím říct, že domlouvání se rusky je docela zábava. Ruštinu jsem měl ve škole jen jeden rok, ale každý Čech umí tak trochu rusky, že. Navíc mimo školního kurzu jsem kdysi prolistoval i pár rusky psaných knih o šachách. Pravda, slovník tam je trochu jiný a poněkud omezený, ale aspoň umím číst azbuku.Takže hurá do toho!

Cestu z letiště jsem měl nastudovanou ještě z domova. V letištní hale jsem odmítl hordu neoficiálních taxikářů (podle Saši "stejní zloději jako na Ruzyni") a vydal se před terminál hledat "express bus". Ten jsem sice nenašel, ale našel jsem "shuttle", ze kterého se vyklubala klasická ruská maršrutka. Naložil jsem kufr, zaplatil 120 rublů a vydal se směrem ke stanici metra Domodědovskaja, kde jsem měl sraz s Petrou. V minibusu jsem byl evidentně jediný cizinec, respektive jediný nepocházející ze zemí bývalého Sovětského svazu. Očividně se mi podařilo dobře zapadnout mezi místní, protože naproti sedící mladík se mě hned po vyjetí rusky zeptal na aktuální čas. Otázce jsem ještě porozuměl, s odpovědí už to bylo horší. Než vymýšlet ruskou větu,  radši jsem mu ukázal ciferník svých hodinek.

První věc, která mě po cestě zaujala bylo to, že jedno předměstí se jmenovalo "Sovchoz Lenina". Na rozdíl od Česka je v Rusku Lenin stále v kurzu - nikoho ani nenapadne přejmenovávat Leninovy ulice na něco jiného. Podle internetu měla cesta trvat 25-30 minut, ale ve slavném moskevském provozu jsme se k metru nakonec kodrcali celou hodinu. U zastávky jsme se s pomocí sms našli s Petrou a se slovy "docela chládek" mohli vyrazit metrem směrem do centra. Moskevské metro je klasika včetně známých turniketů - ty ještě pamatuju z Prahy i ze seriálu Jen počkej. Ale abych Rusům nekřivdil, k jisté modernizaci došlo - místo vhození mince se turnikety otevírají bezkontaktní kartičkou. V metru stále také používají klasické těžké sovětské vozy, které v Praze jezdily před renovací. Docela mě zaskočilo, jaký je při jízdě uvnitř hluk. Stěží můžete konverzovat s člověkem, který stojí vedle vás, na telefonování můžete rovnou zapomenout. Nějak jsem si nevzpomínal, že by takovýhle hluk býval i v Praze, ale asi je to tím, že v Moskvě jsou stanice dál od sebe a vlak se mezi nimi stihne pořádně rozjet. Nakonec jsme s jedním přestupem dorazili na zastávku Serpuchovskaja, u které jsem měl od Saši zarezervovaný hotel.

Ubytování v Moskvě, to je kapitola sama pro sebe. Petra bydlela na koleji u Parku kultury, na které panoval takový polovojenský režim. Strážný u vchodu dovnitř nikoho bez kartičky prostě nepouštěl a pokud tam člověk chtěl jít na návštěvu, musel mít oficiální povolení podepsané někým z kanceláře koleje. Když jsem si tam později jen nechával věci, nepustili mě dovnitř ani na pět minut, abych si mohl přendat věci mezi baťůžkem a kufrem. Takže Petra mi kufr vždycky musela snést dolů a venku jsem si pak potřebné věci přehazoval. Když se něco nesmí, tak se to prostě nesmí, disciplína musí být. Oficiálně je to nařízení proti teroristům, jako mnoho jiných věcí v Moskvě, neoficálně to spíš může lákat úplatky, ale to nemám ověřeno. Ubytování na téhle koleji sice prý nějak sehnat šlo, ale bylo to dost komplikované a ne zrovna levné. Takže tuhle možnost jsem zavrhl. Další možnost bylo přespávat u Saši, jenže ten bydlel cirka 80 minut vlakem od Moskvy, takže to jsem taky zavrhl. Místo toho jsem Sašu požádal, ať mi najde něco za rozumnou cenu a ne moc daleko od Parku kultury. Jak se pak ukázalo, nebyl to zrovna nejlepší nápad.

Gostěnica Serpuchovskaja

Saša hledal na internetu a na první tři noci mi zabookoval pokoj v gostěnici "Serpuchovskaja". Prý se ptal po telefonu a ubytovávají tam i cizince, tak by to mělo být v pořádku. Cena byla na předraženou Moskvu celkem rozumná, v přepočtu asi 35 eur. Například v Londýně jde za tuhle cenu najít velmi solidní hostely, tak jsem si říkal, že v Moskvě to snad nebude o tolik horší. Jenže bylo. První věc, která ve mě vzbudila trochu pochybností, byl reklamní poutač nad vchodem: "Hotel Serpuchovskaja - pokoj na noc 1500 rublů, pokoj na hodinu 500 rublů." Tak tady bude asi veselo. Na recepci nikdo nebyl, po chvilce přeptávání se u ostatních hostů jsme sehnali "děvušku", mladou dívku starající se o hotel. Tlumočnice Petra se dala do vyřizování mého ubytování. Bylo to trošku složitější. Z konverzace jsem nerozuměl úplně všemu, vypadalo to ale tak, že rezervace z internetu končí kdesi v ruském kyberprostoru bez toho, aby je četl někdo z personálu. Nicméně volno měli, zaplatil jsem dopředu za tři noci, dostal jsem přidělený pokoj a po urgenci i ručně vypsanou stvrzenku.

Pokoj byl prostorný, s vybavením už to ale bylo horší. Dvoulůžko, noční stolek, věšák a konec. Hlavním a jediným dekorativním prvkem byl hnědý závěs, který zakrýval lehce plesnivějící stěnu. Tenhle prvek bytového designu inspirovalo zřejmě heslo "co oči nevidí, zdraví neškodí". Původní plán byl se rychle ubytovat a jít se ještě ten večer podívat na nasvícené Rudé náměstí. Jenže jak se pak ukázalo, s pokojem byl problém - neměli k němu klíč. Děvuška hledala a hledala, vyptávala se vedle bydlícího studenta z Afriky, jehož kamarád prý měl klíč naposled, ale ani s pomocí mezinárodně srozumitelného klení ho nenašla. Operativně mi byla nabídnuta výměna pokoje. Dostal jsem na výběr dva, ten lepší jsem si vybral, jenže - zase se nenašel klíč. Tentokrát děvuška dokonce přinesla velkou krabici plnou klíčů a zkoušela v zámku jeden za druhým, ale nepasoval tam žádný. Byla z toho opravdu nešťastná. Jestli jsem dobře rozuměl její ruštině, tak si stěžovala, že je tam hrozný "bordel" - každý si dělá co chce, odejde a nevrátí klíč. Při pohledu na stav ubytovny jsem musel přiznat, že v jejích slovech bylo určitě hodně pravdy.

Klíčovou situaci jsme tedy museli řešit dát. Dostal jsem zajímavou nabídku, že pokud si vezmu pokoj bez klíče, dostanu slevu. To sice znělo lákavě, ale rozhodně jsem nechtěl někde nechávat nezamčené věci, takže jsem zdvořile odmítl. Pak mi Petra přetlumočila další návrh, který zněl, že si mám v hotelu nechat věci a zajít někam na jídlo a až se vrátím, tak dostanu ještě jiný pokoj, ke kterému klíč určitě je. Proč nemůžu ten pokoj dostat hned? No, teď ještě není volný, ale až se vrátím, tak už bude. Aha, 500 rublů za hodinu. Mezitím jsem si ještě po sms domluvil se Sašou sraz na stanici metra, takže zdržení mi zas tolik nevadilo.

Saša byl jako vždycky dobře naladěn, slyšet po dlouhé době jeho veselou rusočeštinu mě trochu povzbudilo. Dal mi pár dobrých rad, jako co nejdřív si pořídit místní simkartu a dveře bez klíče na noc zablokovat koštětem. Prostě bylo vidět, že se vyzná. Problémy, které mohou nebohého turistu poněkud zaskočit, tu místní asi řeší běžně. Saša spěchal na večerní vlak domů, takže jsme se rychle rozloučili. Petra jela k sobě na kolej a já se vydal vyzkoušet místní stravu. Nakonec jsem se ale rozhodl po perném dni už příliš neriskovat a zvolil Subway hned vedle mojí gostěnice. Objednávka v ruštině se mi u prodavače asijského původu moc nepovedla, dostal jsem se trošku něco jiného než jsem chtěl, ale jíst se to naštěstí dalo. Pamatuju si, že objednávky v Subwayi mi zezačátku dávaly zabrat i v Americe, v Rusko to jen těžko mohlo být jednodušší. Jinak fastfoody jsou v globalizovaném světě všude stejné, zvláštností Moskvy ale je, že většina má otevřeno non-stop. Non-stop jsou ale nejen fastfoody, ale i plno dalších obchodů. Moc nechápu, kdo chodí nakupovat třeba potraviny ve tři ráno. Ale zřejmě to odpovídá jejich způsobu života, protože jsem si vzpomněl na jednu Rusku, kterou jsem potkal v Paříži a která si stěžovala, že v městě nad Seinou je hrozná nuda, protože nemůže chodit po večerech nakupovat. Inu, jiný kraj, jiný shopping.

Už s plným žaludkem a bez tlumočnice jsem se vrátil do hotelu. Bylo těsně před půlnocí a pokoj už na mě čekal i s klíčem. Radši jsem si nepředstavoval, co se tam před pár minutami dělo, nicméně fleky na matraci připomínající zaschlou krev jsem zaregistroval. Naštěstí nebyly čerstvé, tak jsem je rychle zakryl prostěradlem a snažil se na ně zapomenout. Když už jsem byl usazený v pokoji, vydal jsem se na průzkum sociálního zařízení. Bohužel to opět bylo ještě horší, než jsem čekal. Možná, že někde jinde jsou toalety ještě horší, ale já myslím takhle špinavý záchod ještě neviděl. Směs zaschlých chlupů a ostatních stop používání WC byla opravdu nechutná. Uff, zatajil jsem dech a snažil se za pomoci plného svalového vypětí za každou cenu žádnou částí těla nedotknout mísy. Pak jsem si opravdu dlouho a hodně pečlivě myl ruce. Správný blogger by vše jistě zdokumentoval i fotograficky a přidal sem i snímek, já na tohle památku mít rozhodně nechtěl.

Sprcha byla v hotelu jen jedna na asi patnáct pokojů, takže se na ni musela stát fronta, ve které spořádaně čekala i recepční děvuška. Ve frontě se mi opravdu čekat nechtělo, tak jsem sprchu odložil až na ráno a vrátil se do pokoje. V noci jsem dlouho nemohl usnout. Jednak jsem byl trošku rozhozený z tříhodinového časového posunu a jednak jsem si nadával, kam jsem to dostal. Přemýšlel jsem, jak dál ubytování v Moskvě řešit, tady jsem rozhodně další noc zůstávat nechtěl. Největší gól celé noci bylo to, že po půlnoci mi někdo bral za kliku pokoje. Jak se ukázalo, klíč je opravdu nezbytná věc!

Čtvrtek 10.11.2011


Ráno mě čekala sprcha, tentokrát už bez fronty. S čistotou na tom nebyla o moc líp než záchod, měl jsem docela zábrany do ní vstoupit bosou nohou. Když jsem překonal ostych a vlezl dovnitř, zjistil jsem, že není úplně jednoduché spustit vodu. Ač neskutečně špinavá, co do technického provedení byla sprcha zřejmě posledním výkřikem moderního ruského inženýrství. Místo klasického kohoutku tam na mne čekalo několik roztodivných tlačítek a páček. Mačkal jsem a otáčel všechno možné, ale voda prostě netekla. Vot těchnika! Po asi pěti minutách beznadějné snahy jsem to vzdal a vydal se hledat pomoc. Ve slovníku jsem si našel, jak se rusky řekne sprcha - duš. Slovíčko evidentně pocházelo z francouzského douche, ale mě to spíš připomnělo, že tam asi vypustím duši. Ne, nesmím se vzdávat tak brzo, mě tak jednoduše nedostanou! Na chodbě jsem vyhlížel někoho, kdo by mi pomohl tu prokletou duši spasit. Děvušku, která jistě pracuje hlavně v noci, jsem v jejím pokoji budit nechtěl. Nakonec jsem na chodbě potkal sympaticky vyhlížejícího Asiata, přemýšlel jsem v jakém jazyku ho oslovit. No jsme v Rusku, tak rusky. Zhluboka jsem se nadechl a zkomponoval něco jako: "Izvinite, vy znájetě kak spustit dušu?" Asiat se díval trochu překvapeně, tak jsem ještě ukázal na ručník, který jsem měl přes rameno a dodal: "Duša - vadá netěčet." Nakonec můj problém pochopil a ve sprše mi ukázal, že největší kolo je místo otáčení nebo vysuntí potřeba posunout směrem dolů. Jaká radost potkat inteligentního člověka!

Po vyřešení problému s osobní hygienou a malé sušenkové snídani jsem se vydal ven najít banku a koupit si ruskou simkartu. V bance proběhlo vše bez problémů, zbytek eur jsem vyměnil za rubly ve výrazně lepším kurzu než na letišti. V obchodě s mobily to už bylo trochu komplikovanější. Nejdřív jsem byl svědkem vášnivé hádky mezi předchozím zákazníkem a prodavačkou, pak se snažil pochopit ruský systém účtování hovorů. Protože Rusko je balšoje, každé číslo je vázáno na oblast, kde bylo aktivováno. To znamená, že když člověk vyjede z Moskvy, mobil se přepne na jakýsi vnitrostátní roaming a telefonování se účtuje úplně jinak, samozřejmě podstatně dráž. Prodavačce jsem to odkýval a koupil si předplacenku operátora Beeline. Hned jsem ji vložil do svého mobilu a volal Sašovi, co se dá s tím ubytováním dělat. Nedá se sehnat něco trochu normálního třeba kolem 60 eur? Po vyslechnutí mých požadavků na hotel zněl Sašův hlas v telefonu poněkud skepticky. Za o něco vyšší cenu by to prý bylo jen mírné vylepšení, pokud bych chtěl vlastní koupelnu a ne moc daleko od centra, těžko bych se prý dostal pod 100 eur za noc. Nakonec mi slíbil, že se zeptá kamarádů a určitě mi něco najde, ať si zatím jdu prohlédnout město.

Já byl v tu chvíli pevně rozhodnutý se z hotelu odstěhovat. Komplikací bylo, že jsem už zaplatil dopředu. Moc jsem nevěřil, že by mi vrátili peníze za dvě zbývající noci, ale chtěl jsem to zkusit, dostat zpátky třeba aspoň polovinu. Zase jsem vzal knížečku s ruskou konverzací a hledal nějaké užitečné fráze. S obohacenou jazykovou výbavou jsem se zase vydal za děvuškou. Nejspíš ještě spala, v jejím pokoji bylo úplné ticho. Nebylo už ale tak brzo, tak jsem zaklepal. Asi po minutě mi v pyžamu otevřela s rozespalým výrazem v obličeji. Bylo třeba využít moment překvapení, tak jsem hned spustil: "Dobré utro, izvinitě no ja chaču ujéchať už segódňa." Nejdřív neřekla nic, musel jsem dodat nějaký argument: "Ja neljublju dušu. Éto něvazmožno pro měnja. Da?" A pak jsem hned připojil požadavek: "Vazmožno děngy zvrátit?". Děvuška se zatvářila strašně smutně. Vypadala, že jí je opravdu líto, že chci odjet. Byl jsem tam možná něco jako VIP host, protože jiného Evropana jsem tam nepotkal. Zeptala se, jestli jsem si jistý, a když jsem přitakal, tak jsme se domluvili, že mi peníze přinese za "adín čas".


Kolej působila tak trochu jako kasárna

Rychle jsem si balil věci a když byl hotový, děvuška mi opravdu peníze vrátila, všechny do posledního rublu. Ještě se mi k tomu omlouvala, a když jsem jí nechal od cesty aspoň mince, nejdřív si je ani nechtěla nechat. A pak už rychle pryč. Napadlo mě, že by bylo docela vtipné si na památku nechat klíč, ale jako slušný host jsem ho nechal ve dveřích a rychle pádil ke stanici metra. Pak už jsem měl sraz s Petrou na procházku centrem Moskvy. Sešli jsme se před její kolejí, odložil jsem kufr a konečně jsem mohl jako správný turista vyrazit poznávat památky ruského hlavního města. Bylo listopadově pošmourno, teplota těsně nad nulou, ale právě takováhle atmosféra asi k Moskvě patří.

Ze začátku to byla taková malá exkurze po pravoslavné architektuře. Nejdřív malý kostelík, který zvenku vypadal spíš nenápadně, ale uvnitř byl vyzdoben velmi honosně. Bylo vidět, že v Rusku stát na církvi nešetří, všechny kostely jsou buď nově opravené nebo se zrovna opravují. Pak jsme si prohlédli už o něco větší klášter a mířili až k tomu největšímu, co v Moskvě je, chrámu Krista Spasitele. Chrám má celkem neuvěřitelnou historii - postaven byl původně v 19. století, ale ve 30. letech 20. století ho bolševici zase nechali zbořit a kameny z něj prý použili mimojiné i na výzdobu blízké stanice metra. Po konci komunismu se Rusové rozhodli chrám znovu vystavět, otevření proběhlo v předvečer milénia. Přes bezpečností rám jsme prošli dovnitř. Stavba je to zajímavá, včetně výzdoby uvnitř, působí to ale trochu megalomansky. V Rusku ale prostě vše musí být "balšoje".

Chrám Krista Spasitele
Na mostu přes řeku Moskvu
Vrcholem ruského megalomanství je obří socha Petra Velikého, která je od chrámu dobře vidět. Tenhle téměř stometrový macek má taky podivnou historii. Jeho autor, prý dobrý přítel bývalého moskevského starosty Lužkova, ho totiž původně vytvořil jako Kryštofa Kolumba. Socha měla být dárkem Rusů USA k výročí objevení Ameriky. Štědří dárci si zřejmě mysleli, že se jí dostane čestného místa v New Yorku hned vedle od Francouzů darované Sochy svobody, ale ejhle, Američané dárek s díky odmítli. Výroba jistě nebyla nejlevnější, tak ji Rusové chtěli využít jinak. Jenže co s Kolumbem v Rusku? Ale řešení se našlo, stačilo vyměnit hlavu a z Kolumba byl natotata Petr I. Veliký. Původně snad měl být v Petrohradu, jenže tam také měli rozum a tohle veledílo nechtěli, takže nakonec skončilo se souhlasem mocného starosty v centru Moskvy.

Obří socha Petra Velikého
Dále jsme prošli kolem Leninovy knihovny, před níž překvapivě nestojí socha Vladimíra Iljiče ale Fjodora Michajloviče Dostojevského. Pak jsme zamířili Alexandrovským sadem směrem k Rudému náměstí. U kremelské zdi se nachází Hrob neznámého vojína, u kterého stojí čestná stráž a hoří věčný oheň. Máme štěstí, zrovna bije celá a u památníku se střídají stráže. Působí to trochu bizarně, vojáci vykopávají nohy neskutečně vysoko, až se zdá, že jim z toho musí praskat klouby v kyčlích. Mladíci v uniformách se navíc tváří neskutečně kameně. Pro Rusy je tohle místo zřejmě téměř posvátné, vidíme i ženicha s nevěstou, kteří na hrob pokládají květiny. V Moskvě je cítit, že II. světová válka (nebo Velká vlastenecká válka, jak tu říkají) je stále živé téma, i po více než 65 letech od jejího konce se na ni často stočí hovor.

video 
Střídání stráží u Hrobu neznámého vojína

Pak už jsme se dostali až na slavné Rudé náměstí. Nejdřív jsme navštívili "univermag" GUM. Ano, ten slavný obchodní dům, bývalý chrám socialistického konzumu, který velebila každá předlistopadová učebnice ruštiny. Nostalgicky vzpomínám na pátou třídu. Z výstavní skříně socialismu je ale dnes chrám přepychu pro Nové Rusy, trochu ve stylu Galeries Lafayette v Paříži. Socialismus připomíná jen obchod s lahůdkami ve stylu retro a pak také chování prodavaček. Petra si kupovala pár věcí v potravinách a chtěla platit kartou. Široko daleko nikde žádný jiný zákazník, prodavačka se zaujatě bavila s kolegyní a když jí vyjel lístek z kasy, hodila ho spolu s tužkou na pult směrem k nám jak psovi kost. Náš zákazník, náš pes.

Obchodní dům GUM

Mezitím se zešeřilo a památky na Rudém náměstí se rozsvítily. Leninovo mauzoleum je jen nízká, celkem nenápadná budova, zato s chrámem Vasila Blaženého světla udělala divy. Není tak veliký jako chrám Krista Spasitele, ale zato je daleko barevnější, veselejší. Působí trochu jako přeplácaný dortík, jen si ho dát na talířek a lžičkou ochutnat nějakou jeho věžičku. Jinak náměstí působí spíš chladně a prázdně. Není tu ani moc turistů, sem tam nějaký zbloudilec s fotoaparátem, ale nakonec poprvé slyšíme češtinu.

Chrám Vasila Blaženého na Rudém náměstí
Panorama Rudého náměstí - pohled směrem od chrámu
A pak už volá Saša a nabízí nám program na večer - koncert ve Fyzikálním ústavu akademie věd. Moc se nám tam nechce, ale Saša nás přemlouvá, že to prý bude výborné a navíc, že tam bude jeho kamarád, u kterého mi sehnal nocleh. Takže nedá se nic dělat, to se nedá odmítnout. Po klidné procházce mě čekala zase trocha večerní akce, ale o tom až v další části...

Pokračování ZDE





1 komentář: