Cesta do Moskvy, Vladimiru a Suzdalu - Část 2.

Čtvrtek 10.11.2011 - večer

Konec prvního dílu vyprávění nás zanechal na večerním Rudém náměstí. Odtud jsme se s Petrou vydali na pozvání ruského kamaráda Saši na koncert, který se měl konat v jedné z budov moskevské Akademie věd. Se Sašou jsme se sešli v metru a od stanice Akademičeskaja jsme pak dostali pěšky až do Fyzikálního ústavu. Na programu byla směsice skladeb Bacha a nějakého moderního jazzového skladatele. Muzikanti hráli dobře, ale po náročném dni hudba trochu uspávala. Hodně nás ale zaujalo zařízení sálu, zejména velmi zvláštní lustr. Jednalo se o značně neobvyklou kombinaci dekorativního a úsporného osvětlení. Ve velkém lustru byly totiž místo obvyklých žárovek použity zářivky. Trochu to ve mně evokovalo Hvězdné války, celé to vypadalo trochu jako stojan na světelné meče Luka Skywalkera – ostatně můžete posoudit sami na přiložené fotografii. Já bych si to domů nedal, ale musím přiznat, že to bylo nepochybně originální.

Koncert v Akademii věd

Zářivkový lustr

Po koncertu nám Saša představil svého kamaráda Jurije, u kterého mi na ten večer domluvil nocleh. Jurijovi mohlo být tak něco lehce přes pětatřicet. Byl to menší štíhlý blonďák s brýlemi, který opravdu působil dojmem vědce. Jelikož se staral i o organizaci koncertu, pozval nás i na „afterparty“ s muzikanty. Saša si to sice představoval jako malý raut, ale nakonec se podávaly jen sušenky a čaj. Pití čaje je v Rusku skoro stejně důležité jako pití vodky. Aby byl nápoj dostatečně silný, všichni dostali jen malé kalíšky s sáčkem černého čaje, do kterých se postupně dolévala horká voda z várnice. Muzikanti vyprávěli veselé historky ze svých vystoupení, ale porozumět jejich slovním hříčkám v ruštině poněkud převyšovalo moje jazykové schopnosti. Saša se mi jeden z vtipů pokusil přeložit, ale vtipný mi přišel spíš jeho svérázný způsob překladu, pointu jsem tak jako tak nepochopil. Pak už jsme se bavili jen mezi sebou a míchali přitom ruštinu, češtinu a angličtinu. Jurij ze začátku zkoušel mluvit anglicky, ale moc mu to nešlo. Postupně pak přešel na ruštinou, kterou mi vždycky někdo překládal. Když se zaníceně rozpovídal o svojí práci v ústavu, najednou z ničeho nic ukázal na ten zvláštní lustr, který jsme během koncertu tak obdivovali. Zjevně naplněn pýchou pronesl: „Tohle svítidlo jsme vymysleli na našem oddělení!“ Konečně jsme potkali pravého ruského vynálezce! Petru odhalení autora tak odbouralo, že během zbytku posezení už jen marně zadržovala smích.

Pak jsem se s Jurijem vydal k němu domů. Jeli jsme bleděmodrou linkou až na severozápadní okraj Moskvy do stanice Strogino. Čekalo tam na nás takové klasické socialistické sídliště - paneláky, kam jen se podíváš. Jurij mi po cestě ukazoval místní zajímavosti, kino a tenisové kurty. „Igraješ?“ ptám se. Zavrtí hlavou: „To je jen pro bohaté.“ Hm, vědci v Moskvě na tom asi nejsou finančně moc dobře. Potom jsme konečně dorazili k domu, ve kterém můj hostitel bydlel. Hlavní dveře budovy se otevíraly bezkontaktním čipem, ale jiná modernizace panelák už nepotkala. Chodby vevnitř byly dlouhé a zanedbané, celé to na mě působilo hodně bezútěšně. Nakonec Jurij odemkl dvoje bytelné dveře a my se ocitli v jeho garsonce. Rozhlédl jsem se kolem a naplno si uvědomil, jak špatná je asi bytová situace v ruském hlavním městě. Garsonka byl totiž hodně nadnesený termín pro tohle obydlí, ve kterém vlastní měl jen malý pokoj, chodbu a koupelnu musel sdílet s dalšími dvěma obyvateli.

Obývací pokoj mohl mít tak tři krát tři metry, a jelikož Jurij očividně nečekal hosta, byl v něm neuvěřitelný nepořádek. Na jednom kraji postel, na druhém kanape, mezi nimi stůl a všude neuvěřitelné množství různých věcí – nejrůznější nářadí, knihy, použité nádobí, oblečení a k tomu ještě spousta rozličných maličkostí. Za nocleh jsem Jurijovi přinesl láhev francouzského červeného, ale to se ukázalo jako těžká začátečnická chyba. Pokud totiž na návštěvu k Rusovi přinesete alkohol, tradice velí láhev okamžitě otevřít a s dárcem zkonzumovat. Normálně by mi to nevadilo, ale bylo už lehce po půlnoci, a poněvadž jsem už od minulé noci trpěl silným nedostatek spánku, dal bych rozhodně před alkoholem přednost okamžité hybernaci. Ale nedalo se nic dělat, muselo se konzumovat.

Jurij nejdřív hledal, čím by mne pohostil. Jak na můj příjezd nebyl připravený jeho pokoj, stejně tak bídně na tom byla i jeho lednička. Nakonec přinesl lehce oschlý kus melounu a na talířku ne příliš vábně vypadající plátkový sýr. Tomu jsem se chtěl za každou cenu vyhnout, takže jsem alibisticky zalhal, že jsem spíš na sladké. Na to Jurij chápavě přikývl a z jedné skříně vylovil ještě dvě sklenice dvou různých druhů medu a velký sáček sušenek. Ten už naštěstí vypadal relativně bezpečně. Dostal jsem ještě tradiční černý čaj a pak přišla řada na onu láhev vína. Problém nastal už při jejím otvírání, protože můj hostitel neměl doma vývrtku. Omlouval se, že alkohol téměř nepije, a když už, tak většinou vodku. Nesměle jsem navrhl, že by si láhev mohl nechat třeba na jinou příležitost, ale on trval na jejím okamžitém otevření. Nejdřív se zátku snažil vytáhnout nožíkem, ale neuspěl, a proto se rozhodl ji zatlačit dovnitř. Snažil se ze všech sil a já mu při tom přidržoval láhev. Korek se nejdřív ne a ne posunout, ale nakonec povolil a šplouch – víno vystříklo z plné lahve na všechny strany. Červené kapky byly všude, samozřejmě i na mém tričku. Bral jsem to sportovně, ale v duchu si stejně trochu nadával, že jsem raději nepřinesl bílé.

Pak se Jurij pořádně rozpovídal. Ze začátku se ještě znovu snažil používat angličtinu, ale po pár minutách trápení jsme se vrátili k našim slovanským jazykům. Občas jsme každý mluvili o něčem jiném, ale většinou jsme chápali, co ten druhý říká. Jurij mi vyprávěl v podstatě celý svůj život, takže jsem se dozvěděl, že pochází z malého města na západě Ruska, ve škole se účastnil fyzikálních olympiád, jeho maminka je učitelka a dědeček zemřel jako mladý za války. Když se dostal až k válce, celý se zachmuřil a začal vzdychat. Jen se mi potvrdilo, že to u nich je stále velmi živé téma. Pak se zase pro změnu vyptával on mě. Hlavně ho zajímalo, jaké cizí země jsem navštívil, hodně se ptal na Ameriku a Američany. Bylo vidět, že by rád cestoval, ale že to pro něj je téměř nedosažitelné.

Ukončit debatu a dát si sprchu mi bylo dovoleno až někdy po třetí hodině ranní. Společná koupelna tu taky nebyla úplně top, ale proti předešlé noci to bylo zlepšení o několik stovek procent. Snad se začínalo blýskat na lepší časy! Pak už jsem se svalil na kanape a zcela vyčerpaný rychle usnul. Vstávat jsme museli ale už kolem osmé, takže spánkový deficit se mi moc zredukovat nepodařilo.

Pátek 11.11.2011

Ráno jsem se metrem zase vracel do centra. Nejvyšší ranní špičku jsem sice minul, ale i tak byly vagóny dost plné. Pozoroval jsem Moskvany. Ne že by se v jiných velkoměstech lidé při cestě do práce tvářili nějak šťastně, ale tady působili nadmíru depresivně. Jak chlad vládl moskevským ulicím, stejně tak vyzařoval i z jejich obyvatel, úsměv tu člověk zahlédl jen málokdy. Bylo cítit, že i přes ekonomický vzestup posledních let je tu život stále tvrdý. Rusové byli zvyklí bojovat o každou píď, skvěle se orientovali v tlačenicích a v případě potřeby neváhali okamžitě zvednout hlas na soka v boji o cokoliv. Také si nešlo nevšimnout rozdílů ve stylu oblékání mezi muži a ženami. Zatímco ruské ženy o sebe velmi dbají, rády se nápadně oblékají, používají hodně makeupu a milují vysoké podpatky, většina mužů působí velmi nedbale až zanedbaně. Francouze by z nich asi omývali.

Po přestupu na červenou linku jsem se dostal do opravdu přeplněného vagónu a jen tak tak se vecpal za zavírající se dveře. Proti mně stojící starší paní na mne hned po rozjetí spustila: „Vy vychadíte?“ Myslel jsem, že se jen ptá, zda-li vystupuju na příští zastávce. Tak jsem bezelstně popravdě odpověděl: „Nět“. To ale Moskvanku hned nasupilo: „Da! Vy vychadite!” Žádné zdvořilostní otázky, tvrdé vyznačování si životního prostoru. Život je boj a v Moskvě to platí dvojnásob. Potom jsem už v klidu dojel k Petře, v již tradičním rituálu si přendal věci mezi baťůžkem a kufrem a spolu se svou průvodkyní a tlumočnicí v jedné osobě vyrazil za dalším poznáváním města.

Zasněžený Starý Arbat

Procházku druhého dne jsme začali na Starém Arbatu. Jen co jsme tam došli, začalo sněžit, takže pěší zóna s bleděmodrým Puškinovým muzeem a povedenou sochou Bulata Okudžavy působila kouzelně rusky. Ruský bard Okudžava v téhle ulici žil a napsal o ni známou píseň - „Ach Arbate, můj Arbate, ty jsi má radost i mé trápení,“ zpíval její refrén. Básníci dneška ale budou muset do svých balad o Arbatu zakomponovat i ódy na všudypřítomné fastfoody. Vývěsní štít Dunkin' Donut psaný azbukou tu působí trochu podivně, ale před globalizací se člověk dnes už nikde neschová.

S vločkami sněhu na čepicích jsme došli až k hlavnímu cíli onoho dopoledne, Kremlu. Přestože se jedná o tak známou památku, překvapilo mě tam neskutečně malé množství turistů. Fronta na vstupenky žádná a i uvnitř kremelského areálu málem nepotkáte živáčka – počet návštěvníků se téměř rovnal počtu policistů s píšťalkami, kteří hlídali, jestli někdo nechodí tam, kam nemá.

Kreml - Uspenskij chrám

Kreml - Blagověščenskij chrám

Kreml ale s lehkým sněhovým popraškem působil moc pěkně a bez jinde obvyklých davů turistů bylo možné si ho v klidu vychutnat. Prošli jsme tři velké kostely na Chrámovém náměstí - Uspenskij, Blagověščenskij a Archangelskij, a potom ještě jeden menší. Pravoslavné architektury si tu užijete dosyta, každý chrám ji nabízí v trochu jiném provedení. Dalšími zajímavostmi Kremlu jsou Car kolokol a Car puška. Jedná se o důkazy toho, že ruské megalomanství začalo daleko dříve než ve 20. století. Obří zvon, moc velký na to, aby se ho podařilo bezchybně odlít a pověsit na zvonici, a obří dělo, moc velké na to, aby bylo použitelné v boji. Zase mi to připomínalo pátou třídu a učebnici ruštiny – konečně jsem viděl to, o čem nám soudružka ruštinářka tenkrát tak zapáleně vyprávěla.

Car kolokol

Car puška

Na oběd jsme se zastavili v Ochotnom rjadu, obchodním domě poblíž Rudého náměstí. Podobný obrázek jako v Gumu – všude drahé a luxusní zboží, ale prodavačky neuvěřitelně nepříjemné. Nevím, kde se to učí, zřejmě na to mají ve škole speciální předmět. Pak jsme pokračovali v cestě po památkách, prošli kolem slavného Bolšojho tějatru a dostali se do Kitaj gorodu. To není čínská čtvrť, jak by se mohlo zdát podle doslovného překladu názvu, ale naopak klasický starý střed Moskvy. Pomalu jsme se tu procházeli, nakoukli do dalšího pravoslavného chrámu a nakonec došli do ulice Varvarka. Tahle ulice založená už ve 14. století je opravdu kouzelná, trochu jako by se v ní zastavil čas. Je tu jeden kostelík za druhým a panoramate jejich věžiček působí až roztomile. S Varvarkou dříve sousedil známý socialisticko-realistický hotel Rossija, kdysi největší (jak jinak) hotel Evropy. Ten ovšem nechali Rusové před asi pěti lety strhnout. Místo něj tam zatím není nic, ale člověk jen trne hrůzou, co za architektonickou perlu si do téhle historické oblasti postaví místo něj. Pak už jsme jen prošli menším parkem, ve kterém mě hodně překvapilo sousoší našich známých věrozvěstů Cyrila a Metoděje, a podzemkou se vydali se do jiné části města.

Novoděvyčij klášter

Další naší zastávkou byl Novoděvyčij monastyr, největší moskevský klášter založený v 16. století. Znovu začalo lehce sněžit, poletující vločky dodávali spolu s přicházejícím soumrakem tomuhle místu pravou staroruskou atmosféru. Byla to taková oáza duchovního klidu uprostřed rušného velkoměsta. V hlavním kostele zrovna začínala mše, tak jsme ze zvědavosti chvilku zůstali. Ve všední den na ni moc věřících nepřišlo, o víkendech jich ale prý chodí dost. Pod areálem kláštera tiše mlčí malé jezírko, od kterého se nabízí zajímavé výhledy na měnící se Moskvu. Na jedné straně starobylý pravoslavný klášter a na druhé straně mrakodrapy moskevského City. Staré a nové Rusko.

Pohled od jezírka na čtvrť Moskva-City

Pak jsme se vrátili k Parku kultury, kde jsme večer měli sraz s Oljou a Ženjou, mými bývalými sousedkami z pařížského Cité Universitaire. Místem setkání byla kavárna ruského řetězce Šokoladnica. Kvalitativně to bylo něco jako Starbucks s obsluhou u stolu, ovšem ceny si nic nezadaly s nejdražšími pařížskými kavárnami. Na druhou stranu servírky se tu chovaly relativně příjemně, za byť i malou dávku ochoty je prostě třeba si připlatit. Základem problému s výší cen v moskevských restauracích je prý to, že zákazníci přímo vyžadují, aby restaurace byly drahé. V Rusku se tam nechodí jíst a pít, na to se známí scházejí u někoho doma, ale ukázat, že máte peníze a můžete si to dovolit. A samozřejmě čím víc to tam stojí, tím lépe se můžete předvést.

Na povídání tentokrát nebylo moc času, protože na tuhle noc jsem měl ubytování domluvené přímo u Saši a musel jsem za ním dojet vlakem do Orechova-Zujeva. Plán byl takový, že já přespím u něj, Petra u sebe na koleji a ráno se sejdeme ve vlaku do Vladimiru, který přes Sašovo město projíždí. S Petrou jsem se tedy prozatím rozloučil a Olja se Ženjou mě jely doprovodit na Kurské nádraží. Po cestě jsme se bavili francouzsky, což u místních budilo trochu pozornosti. Ale uznávám, že francouzština s českým přízvukem může v moskevském metru znít trochu nepatřičně. Na nádraží jsme dojeli už docela pozdě a dalším zdržením byla bezpečností kontrola u vstupu. Policistovi se z nějakého důvodu nelíbil můj kufr a tak po projití detekčním rámem chtěl vidět i jeho obsah. Když jsem to pak vyprávěl Sašovi, hrozně se divil, že mě zastavili, protože přece vůbec nevypadám jako Čečenec. Doprovod rodilých Moskvanek se ukázal být v časové tísni hodně užitečným, jelikož na nádraží panoval dost velký zmatek a na první pohled nebylo úplně jasné, kde hledat můj vlak. Holky to ale týmovou prací – jedna kupuje lístek a druhá hledá vlak – zvládly a já asi minutu před odjezdem nasedl do správného vlaku. Čekala mě zase docela dobrodružná cesta, ale o tom až v příštím díle.

Pokračování ZDE.

.