Cesta do Moskvy, Vladimiru a Suzdalu - Část 3.

Noc z pátku na sobotu 11. -12.11.2011

Na konci minulé části ruského vyprávění jsem doběhl na nástupiště Kurského nádraží. A co se dělo dál? Čarovým kódem na jízdence jsem otevřel turniket a nastoupil do vlaku na lince Moskva-Petušky. V ten moment jsem o tom neměl ani ponětí, ale tahle trasa je v Rusku velmi slavná. Spisovatel Venedikt Jerofejev totiž o jedné jízdě tímto vlakem napsal knihu, která se stala kultovním dílem ruské postmoderní literatury. Moskva-Petušky je báseň v próze, která vypráví příběh jednoho intelektuála-notorika, který tímhle příměstským spojem jede za svou milovanou dívkou a během cesty zkonzumuje neuvěřitelné množství alkoholu. Není se co divit, že za komunistů byla kniha zakázaná a vycházela jen v samizdatech, dnes se o ní hovoří jako o bibli všech čtenářů holdujících alkoholu.

Vlaky u Kurského nádraží

Po předchozích trablech všeho druhu jsem měl z ruské železnice trochu obavy, ale ve skutečnosti to nebylo tak hrozné. Vagón byl sice zařízený velmi jednoduše, ale v relativně dobrém stavu a čistý. Taky mě překvapilo, že jsme z nádraží vyjeli na minutu přesně. Stejně tak načas jezdili i všechny další vlaky, které jsem během zbytku svého putování ruskými kraji použil, takže to asi nebyla náhoda. V Rusku nikdy dopředu nevíte, co bude fungovat a co ne. Ruské železnice na tom zdá se ale jsou co se týče spolehlivosti poměrně dobře. Vlak byl i v pátek hodinu před půlnocí hodně zaplněný, obsadil jsem jednu z posledních volných sedaček. Většina pasažérů se zjevně vracela z práce, ale našlo se tam i dost mladých lidí, kteří nejspíš předtím byli v Moskvě za zábavou. Hned po vyjetí se nemálo cestujících, v duchu Jerofejevovy tradice, oddalo holdování alkoholu, ale častěji než vodku jsem je viděl pít pivo. Mezi pijáky byla velice populární značka Žatecký Gus – české pivo, které existuje jenom v Rusku. V Žatci se nic takového rozhodně nevaří.

Trochu jsem se bál, abych poznal, kdy mám vystoupit. Saša mě měl čekat na zastávce Orechovo-Zujevo, jenže displej se signalizací názvů stanic nefungoval a hlášení zastávek vycházela z prskajícího reproduktoru v pro cizince naprosto nesrozumitelné formě. Pak jsem od Saši smskou dostal jména tří stanic předcházejících té mojí, takže jsem se na každé další zastávce snažil přes okno ve tmě hledat tabuli s jejím názvem. Moc se mi to nedařilo, a tak jsem byl trochu nervózní, kde to asi ten večer skončím. Najednou se ale začalo dít něco, co mě znervóznělo ještě víc. Zničehonic se totiž většina cestujících zvedla ze sedadel a odcházela z mého vagónu směrem k předku vlaku. Zůstalo nás tam sedět maximálně tak dvacet procent. Žádná stanice se v tu chvíli neblížila, takže jsem nejdřív vůbec nechápal, co se děje. Podivné bylo i to, že někteří z odcházejících si na sedačkách nechali čepice nebo šály, jako by si jen šli na chvíli někam zakouřit. Ale že by všichni šli kouřit najednou? Za chvilku se ale vše začalo vyjasňovat.

Do vagónu nastoupila asi desítka průvodčích a dala se do kontrolování jízdenek. Já si jízdenku koupil, takže to pro mě měla být jen formalita. Jenže – najednou jsem ji nemohl najít. K turniketům na nádraží jsem dobíhal na poslední chvíli a pak jsem jízdenku rychle někam strčil. Ale proboha kam? Měl jsem na sobě kabát, který měl šest kapes, další čtyři kapsy na kalhotách, ale jízdenka v žádné nebyla. Asi padesátiletá průvodčí v modré uniformě mě trpělivě pozorovala. Naštěstí nic neříkala, protože vysvětlovat tohle v ruštině by asi byla pěkná show. Já se mezitím podíval do kapes batohu, do peněženky a dal si druhé kolo šacování všech deseti kapes, ale pořád nic. Kolik bude stát pokuta? Tisíc rublů, dva tisíce? Nakonec na ni ale nedošlo. Po dvou nebo třech minutách úpěnlivého hledání jsem jízdenku našel v peněžence v oddíle na drobáky a s úlevou ji podal průvodčí. Ta rozhodně nečekala, že jízdenku opravdu najdu. Uznale pokývala hlavou a poplácala mě po rameni se slovy: „Vy jedinyj čestnyj!“. Hned jsem měl pocit, že tu dobře reprezentuji svou rodnou zemi.

Po chvilce vlak zastavil ve stanici a železniční představení pokračovalo. Z okna jsem viděl, jak podél vagónu sprintuje horda lidí. Rychle se přesouvali od předku vlaku k části, kterou už revizoři zkontrolovali. Pak si udýchání znovu sedali na místa, která před pár minutami opustili. Později jsem se dověděl, že tomuhle způsobu jízdy na černo se v Rusku říká „cestovat na zajíce“. Zajímavé také bylo, že „zajíci“ zdaleka nebyli jen mladí, ale našli se i tací, kterým už určitě táhlo na šedesát. Rozdílné bylo i jejich sociální postavení. Běhat kolem vlaku se vyplatilo i naproti mně sedícímu muži v obleku, který si celou cestu hrál s iPadem a působil dojmem úspěšného manažera. Jak mi později řekl Saša, pokuta za jízdu bez lístku, které jsem se tak obával, dělá pouhých 50 rublů – tedy asi jen třetinu ceny, kterou jsem zaplatil za jízdenku. Takže pokud se nějaký den zajíci nechce běhat kolem vlaku a revizor ho chytí, prostě zaplatí jen tuhle malou přirážku. Sport téměř bez rizika. Kdybych znal výše zmiňovanou Jerofejevovu knihu, černí pasažéři by mě tolik nepřekvapili. Píše se o nich totiž i tam, jen místo běhaní kolem vlaku uplácejí revizora mililitrem vodky za každý ujetý kilometr.

Jednu zastávku před cílem se mi konečně podařilo zjistit, kde vlak právě je, a tak jsem po asi 80 minutách jízdy správně vystoupil v Orechově. Hned mi volal Saša, který viděl přijíždějící vlak, a ptal se, jestli mám jízdenku. Když jsem přitakal, poradil mi, ať radši počkám, až přejde dav, protože lidé bez lístku se budou do turniketů hrozně tlačit. Prošel jsem tedy v klidu jako poslední. Těžší bylo přejít ocelový mostík přes trať, protože schody byly hodně zledovatělé, takže jsem se tam s kufrem dvakrát málem natáhl. Když jsem si na to pak před nádražím stěžoval Sašovi, osvětlil mi, že v listopadu se tu prostě chodníky neposypávají, protože zima je moc dlouhá a posyp se šetří na tužší období. V Paříži se zasněžené chodníky neodklízí ani nesypou, protože sníh bývá v ulicích jen několik dní za rok a nevyplatí se pořizovat si kvůli tomu vybavení. V Rusku se naopak nesype proto, že zima je moc dlouhá a sníh nejde odklízet pořád. Jiné klimatické pásmo a jiná kultura, ale chodník ve výsledku stejně kluzký.

Město Orechovo tvořily téměř výhradně klasické sovětské paneláky. V jednom z nich měl Saša malý jednopokojový byt, který působil jako pravý protiklad moskevského bytu Jurije. Saša tam totiž vůbec neměl nepořádek, on tam neměl skoro nic. V kuchyni byl jen jídelní stůl a dvě židle a v pokoji pak rozkládací gauč, knihovna s pár knihami a psací stůl s lampičkou. Žádná televize, žádná lednička, žádný sporák – prostě žádné zbytečnosti. Saša mi vysvětlil, že byt používá jen na přespání dvě nebo tři noci v týdnu a jinak je u sebe ve Voroněži a pracuje z domova. Moskvu neměl rád a snažil se tam nebýt, když bezpodmínečně nemusel. Pak jsem dostal instrukce, jak používat koupelnu. Ve vaně zásadně nestoupat dopředu, aby se nepřevážila, a dávat si pozor, abych se neopařil horkou vodou. Dozvěděl jsem se, že jsme blízko středu města, takže „logicky“ je tam teplá voda úplně vařicí. Chudáci lidé na předměstích, ti asi musí v koupelně dost mrznout, logicky. Po sprše jsem už jen rychle usnul, spánek pro mě byl v tu dobu velmi nedostatkovým zbožím a musel jsem využít každé minuty, kdy jsem k němu měl příležitost.

Sobota 12.11.2011

Ráno nás čekala cesta do Vladimiru, dávného hlavního města Ruska, které leží necelých 200 kilometrů na východ od Moskvy v oblasti takzvaného Zlatého kruhu. Petra vyjížděla z Moskvy kolem osmé ráno, já a Saša jsme to měli o asi 80 kilometrů a 90 minut blíž, takže vstávání nebylo tak kruté. Na nádraží mě Saša zasvěcoval do dalších ruských metod ekonomického cestování vlakem. Mezi Orechovem a Petuškami průvodčí prý nikdy nechodí, takže teď zaplatíme jen vstupenky na nástupiště a jízdenky do Vladimiru si dokoupíme až při přestupu. „Ne, proboha Sašo, to ne, já už nechci žádné scény s revizory!“ Jenže tohle si Saša nedal vymluvit. Nešlo asi ani tak o těch pár ušetřených rublů, jako spíš o princip, partizánskou válku proti zkaženému systému. Když se něco dá ošidit, tak toho Rusové prostě musí využít. Je to pro ně určitě i tak trochu sport. Podobným příkladem je tam i přiznávání daní. Hodně lidí oficiálně bere jen minimální mzdu a zbytek dostávají načerno přímo na ruku. Pak jim ale žádná banka nechce dát půjčku a je prý těžké i najít nějakého ručitele, který má dostatečný oficiální příjem. Jak asi za těchhle podmínek může fungovat důchodový systém, si taky asi dokážete představit. Někdy mi přijde, že většina lidí tam podvádí do takové míry, až nakonec podvedou i sami sebe. Takhle jim ta země nikdy vzkvétat nebude.

Mé úvahy o ruské šedé ekonomice přerušil Petřin telefonát: „Tak kde jste?“ „No kupujeme si na nádraží jízdenky. Kde jsi ty?“ „No ale my teďka právě vyjeli z Orechova, vy jste nenastoupili?“ A sakra, že by se někde stala chyba v plánování? Vysvětlil jsem situaci Sašovi, který tomu nemohl uvěřit. Odjezdy vlaků přece zjišťoval na internetu a náš vlak určitě odjíždí až za deset minut. Pak jsme na nádražní tabuli zjistili, že vlaky do Petušek jedou během patnácti minut dva a ten náš je jakási sobotní posila. Zase volala Petra: „Hele, tady ve vlaku mi tu všichni tvrdí, že jste to popletli a v Petuškách ten přípoj nestihnete. A další vlak do Vladimiru odtamtud jede až někde odpoledne.“ Saša tomu pořád nevěřil, ale bylo vidět, že i v něm hlodají pochybnosti. Stejně nám ale nezbývalo než nasednout do toho druhého vlaku a nechat se v Petuškách překvapit. Při cestě rovnou krajinou plnou tradičních břízek jsme pomalu snídali a Saša vyprávěl další neuvěřitelné historky, které se můžou udát jedině v téhle zemi neomezených možností. Asi po hodině jízdy jsme dorazili do Petušek.

Chvilka napětí, ale vlak do Vladimiru tam naštěstí ještě stál a před ním i Petra v doprovodu jedné ruské babičky. Ta se o ni prý starala a pečlivě jí vysvětlovala, co se v takové situaci dá dělat, kde se dá najít autobus nebo taxík za rozumnou cenu. Hned bylo vidět, že mimo Moskvu jsou lidé daleko přátelštější a ochotní pomoci i cizímu člověku. Naštěstí nám rad nad zlato nebylo třeba, s milou paní jsme se rozloučili a nastoupili do vlaku. Z téhle události plynulo jedno poučení důležité pro cesty po Rusku – nikdy bezhlavě nevěřte tomu, co vám lidé řeknou. V podstatě nikdo nic neví přesně a často je lepší se raději spoléhat na svůj vlastní úsudek.

V tu chvíli do odjezdu zbývalo víc než deset minut, takže Saša se po zhodnocení situace rozhodl ještě vyrazit koupit pro mě a pro sebe opravdové jízdenky. Dlouho se nevracel, nakonec se celý udýchaný vrátil až těsně před odjezdem. „Uf, nějak to tu změnili. Abych se vyhnul turniketům, musel jsem všechno obíhat velkou oklikou.“ Naštěstí i tohle dobře dopadlo a už v klidu jsme dojeli až k cíli cesty. Na vladimirském nádraží jsme byli svědky dalšího honu na černé pasažéry. Železniční zřízenci obklíčili nástupiště tak, aby z něj nikdo nemohl odejít jinudy než přes turnikety v hlavní budově. To sice vypadalo velmi účinně, ale nevěřím tomu, že místní nemají nějakou metodu, jak projít bez jízdenky. My jsme ale v tu dobu už měli všechno v pořádku, a tak jsme se bez problémů dostali ven.

McDonald's ve Vladimiru

Po cestě z nádraží do centra nás doprovázeli toulaví psi, typický místní kolorit. Vladimir působil úplně jinak než Moskva, trochu připomínal česká města těsně po revoluci. Hodně socialistické šedi se mísilo s neony rozvíjejícího se kapitalismu. Přemýšlel jsem, jestli takhle vypadá průměrné ruské město, ale na průměr je Vladimir asi příliš blízko Moskvy a má moc památek lákajících k návštěvě. Obyvatel tam je přibližně stejně jako v Brně, ale centrum je daleko menší. McDonald's na hlavní třídě tu podle reklamních nápisů otevřel teprve nedávno a zřejmě se hned stal místním hitem – v žádné jiné restauraci ani obchodě jsme tam neviděli tolik lidí. Jako protipól ikony kapitalismu o pár metrů dál stojí ikona komunismu – socha Vladimíra Iljiče Lenina.

Socha V.I. Lenina

Hotel ve Vladimiru jsem tentokrát vybíral sám přes mezinárodní rezervační server. Ve srovnání s Moskvou byly ceny o hodně rozumnější, ne o moc vyšší než v Česku. Tříhvězdičkový hotel Orion odpovídal až na pár kosmetických detailů evropským standardům, což ve mně po předešlých špatných zkušenostech vzbudilo dost úlevy. Saša šel s námi ještě osobně překontrolovat pokoj, dal nám pár tipů, kam se ve městě jít podívat, a odjel za svým místním kamarádem na jakousi pařbu. Myslel jsem, že se pak hned druhý den ráno chystá vrátit domů, ale to jsem ruské pařby dost podcenil. To jsme se ale dozvěděli až později.

Uspenskij chrám ve Vladimiru

Prohlídku města jsme začali v Uspenském chrámu, který město na řece Kljazmě krášlí už od konce 12. století. Tvoří ho majestátná bílá věž chránící pravoslavný kostel s několika pozlacenými věžičkami. Chrám je moc hezký i zevnitř, starobylé ikony a tlumené osvětlení dodávají posvátnému místu jedinečnou atmosféru. Kousek od chrámu do širého ruského kraje hrdě vzhlíží jezdecká socha knížete Vladimíra. Jen je škoda, že ten výhled kazí velká kouřící továrna. Ale zřejmě bylo politicky nutné tu vystavět chrám socialismu jako protiváhu chrámu církevnímu. Vladimir býval družebním městem Ústí nad Labem. Jestli mají tyhle dvě města něco společného, tak to jsou právě kouřící továrny nedaleko centra.

Kníže Vladimír

Další vladimirskou památkou z 12. století je Dmitrijevský chrám, jehož stěny zdobí netradiční reliéf znázorňující boj Davida s Goliášem. Podívali jsme se i dovnitř, kde už toho ale tolik k vidění nebylo. Pak jsme prošli kolem sochy dalšího místního velikána, Alexandra Něvského, a prohlédli si místní klášter. Většinou se v pravoslavných chrámech nesmí fotit uvnitř, ale v klášteře to bylo zakázané i zvenku. Zastavili jsme se ještě v jednom kostelíku, kde právě začínala mše. Věřících tam bylo v sobotu večer poměrně dost. Na rozdíl od katolíků při mši neseděli v lavicích, ale modlili se ve stoje. Nechtěli jsme je moc okukovat a tak jsme nezůstali dlouho. Při cestě od kostela jsme pořád ještě slyšeli liturgický zpěv, což spolu s popraškem sněhu na cestě v Petře neodbytně vyvolávalo myšlenky na Vánoce. Ale jelikož byl teprve listopad, místo nakupování dárků jsme se raději šli někam najíst.

Dmitrijevskij chrám

Dlouho jsme si nemohli vybrat, kam na večeři jít. Pořád jsme naráželi buď na drahé restaurace, nebo naopak na takové, které připomínali spíše nádražní bufet. Nakonec jsme ale našli i jednu střední třídy. Zřejmě tam ale po takových restauracích není moc poptávka, protože jsme tam jedli téměř sami. Měl jsem chuť na něco typicky ruského. Polévka soljanka mi moc chutnala, ale maso „po dvoracku“ topící se v omastku mě už tolik nenadchlo. Jak málo lidí sedělo v restauraci, tak na hlavní vladimirské ulici to večer kypělo životem. Při cestě zpátky do hotelu jsme potkávali spousty mladých lidí s lahvemi alkoholu v rukách.

Neděle 13.11.2011 - dopoledne

Ráno jsme posnídali v hotelu. Jídlo bylo hodně průměrné a obsluha na evropské poměry nadprůměrně nepříjemná, ale po pár dnech v Rusku jsem už byl vůči tomuhle stylu chování imunní. Po snídani jsme vyrazili dokončit prohlídku města. První cílem byla Zlatá brána, která také pochází z ve Vladimiru populárního 12. století. Vevnitř jsme si prohlédli muzeum, jehož nejzajímavějšími exponáty byly skafandr sovětského kosmonauta a zasklená vitrína s historickým modelem města a plastovými figurkami středověkých vojáků. Ve vitríně byl návštěvníkům za pomoci světelných efektů a patetickým hlasem pronášeného komentáře demonstrován hrdinný boj místních proti vpádu Mongolů. Ačkoliv jsem monologu vypravěče moc nerozuměl, podle jeho bohatýrského tónu hlasu v závěru představení se dalo soudit, že Rusové bitvu s velkou slávou vyhráli. Pak jsme se ještě šli podívat na nedaleko ležící starou vodárenskou věž, ze které je dnes rozhledna s muzeem ukazujícím život ve městě na přelomu 19. a 20. století.

Zlatá brána

Tím jsme ve Vladimiru skončili a čekal nás přesun do asi 35 km vzdáleného dalšího bývalého ruského hlavního města – Suzdalu. Tentokrát jsme místo vlaku použili autobus, takže jsem měl možnost vyzkoušet i ruskou silniční dopravu. Menší autobus pro asi 30 pasažérů působil stejně jako většina věcí v Rusku velmi robustně. Zřejmě byl navržen tak, aby bez problémů vydržel pověstné ruské mrazy a nekvalitní silnice. Nejzajímavější věcí na něm bylo to, že řidič nenastupoval stejnými dveřmi jako cestující. Na levé straně měl svoje vlastní, které vedly přímo do jeho kabiny. Adrenalinu jsme si tentokrát moc neužili, asi 45 minutová cesta probíhala zcela fádně. Nakonec jsme zastavili na autobusovém nádraží na okraji Suzdalu, kde se náš meziměstský spoj přeměnil na místní dopravu. Z řidiče se stal na chvíli průvodčí a od každého si vybral doplatek za cestu přímo do města. Petra od ruských spolucestujících vyzvěděla, jaká zastávka je nejblíž ulici s naším penziónem. Tam jsme vystoupili a mohli se vydat za poznáváním dalšího města. Ale o něm až v příští části.

Pokračování zde