úterý 14. srpna 2012

Jak se v Paříži hledá byt

Jelikož teď zase nastává období, ve kterém poměrně hodně Čechů hledá nějaké bydlení v Paříži, rozhodl jsem se podělit se se svými zážitky z konce minulého roku. Třeba to někomu pomůže nebo to někoho alespoň trochu pobaví. Po dvou vcelku pohodových letech v Cité Internationale Universitaire de Paris jsem překročil maximální povolenou dobu pobytu v téhle cizinecké oáze na jihu Paříže a musel si najít jiné bydlení. Ve většině míst by to nepředstavovalo žádný zvláštní problém, ale francouzské hlavní město je v tomhle ohledu poněkud specifické. Francie je velmi centralizovaná země, kde jsou všechny vládní, podnikatelské i vzdělávací aktivity soustředěny v Paříži, což v tomto městě značně zvyšuje poptávku po bydlení. Převis poptávky nad nabídkou se projevuje v několika pro nájemníky poměrně nepříjemných rysech bytového trhu. Prvním problémem je samozřejmě cena – krize nekrize, každý rok ceny nedostatkových nájmů rostou. Druhým negativním jevem je kvalita bytového fondu. Většina nájemních domů je dost stará a velká poptávka vede k tomu, že majitelé jsou schopni pronajmout za vysokou cenu i hodně zanedbané byty. To je rozhodně moc nemotivuje k investicím do oprav a renovací. S výjimkou několika nedávno postavených budov si například můžete nechat jen zdát o nějaké tepelné nebo protihlukové izolaci, většina starších bytů nemá v oknech ani dvojitá skla, plastová okna pak zní téměř jako sci-fi. A to ještě není to nejhorší – nemálo nabízených bytů je nejenom studených, ale doslova shnilých. 

Kde v Paříži najít ten správný dům?

Dalším problémem je to, že majitel bytu si může vždy vybírat z velkého množství zájemců. To vede k tomu, že pro získání nájemní smlouvy musíte projít doslova výběrovým řízením, které v mnohém připomíná konkurzy při hledání práce. Majitelé jsou při pronajímání hodně opatrní, protože francouzský zákon stojí hodně na straně nájemníka. Pokud přestane platit, je velmi obtížné ho vystěhovat. Například v období od listopadu do března, kdy je venku zima, není ani možné řízení o vystěhování nájemníka zahájit. To může začít až v dubnu, ale nájemník má možnost se odvolat, takže nakonec to trvá v podstatě celý rok, než k soudnímu vystěhování opravdu dojde. Proto si majitelé potenciální nájemníky pořádně prověřují.

Můj bývalý dům v Cité Universitaire - Collège Franco-Britannique
Zájemce musí dát dohromady tzv. „dossier“ – složku se všemi dokumenty, které prokazují způsobilost si byt pronajmout a včas platit nájem. Čím lepší dossier, tím větší šance uspět. Dokumentů, které pro kvalitní dossier potřebujete, je opravdu hodně: kopie průkazu totožnosti, pracovní smlouva, tři poslední výplatní pásky (obvykle musí být čistý výdělek nejméně trojnásobkem požadovaného nájmu), poslední daňové přiznání, potvrzení o pojištění, doporučení od majitelů vašich minulých pronájmů (že jste nic nezničili a platili včas). Můžete přidat další věci, jako třeba životopis nebo dokonce i motivační dopis (slyšel jsem historky o majitelích, kteří ho vyžadovali), prostě je to opravdu jako při ucházení se o práci. Stejně tak je třeba na prohlídku bytu přijít co nejlépe oblečen (šaty dělají nájemníka) a pečlivě se soustředit na to, abyste zanechali solidní dojem.

Než ale můžete na prohlídce dobře zapůsobit, musíte si nějakou domluvit. A to není zrovna lehké. Nejdříve je třeba se nějak o nabízených pronájmech dovědět. V zásadě jsou tři zdroje informací. Obvykle nejvýhodnější je dostat tip od někoho, kdo nějaký byt zrovna opouští. Pokud pronajímateli padnete do oka a můžete mu poskytnout dostatečné garance, může vám takový byt pronajmout, aniž by ho dal na veřejný trh. On si tím ušetří práci a vám odpadne nelítostný boj s konkurenty. Pokud takové štěstí nemáte, je třeba se spolehnout na veřejně dostupné zdroje. Obrátit se můžete buď na realitní kancelář nebo hledat v přímé inzerci pronajímatelů. Využít realitky se vyplatí zejména pro dlouhodobější pronájmy. Oproti nezávislým inzerátům je zde širší nabídka a nájmy jsou zpravidla o něco nižší, na druhou stranu je ale třeba počítat s poměrně vysokou provizí. V nejlepším případě je ve výší jednoho nájmu, obvykle to ale bývá o něco víc, někdy dokonce až dvojnásobek. Pokud hledáte bydlení na rok či méně, tak se vám investice do provize realitky už většinou nevyplatí. Dobrá stránka soustřeďující inzeráty mnoha realitních kanceláří je SeLoger.com.

Z venku vypadají pařížské domy většinou moc malebně
Pokud se placení provize chcete vyhnout, je třeba hledat v inzerátech soukromých osob (tzv. particulier). Největší taková internetová stránka je Pap.fr. Nevýhodou téhle stránky je, že ji každý zná. Přestože je tam inzerátů poměrně dost, je jich bohužel daleko méně než zájemců. Pokud chcete mít šanci si vůbec domluvit prohlídku bytu, musíte odpovědět majiteli prakticky okamžitě po publikování inzerátu. Inzerent je obvykle okamžitě zaplaven spoustou telefonátů a emailů a pokud voláte jako třístý v pořadí, telefon už vám pravděpodobně ani nezvedne nebo se dočkáte typické fráze C'est déjà loué, Monsieur!. Další internetovou stránkou, kde je možné najít inzeráty pronájmů od soukromníků je LeBonCoin.fr. Jeho plusem je to, že je tam menší tlačenice. Ve srovnání s Pap.fr má sice méně inzerátů, ale také méně lidí tam hledá, takže celková šance na domluvení si schůzky je spíše větší. Na tenhle server je ale třeba si dávat pozor, protože vzhledem k tomu, že inzeráty se podávají bezplatně, se tam vyskytuje velké množství podvodníků. Také jsem málem jednou naletěl.

Hned krátce po té, co jsem tenhle server začal používat, jsem našel zajímavý inzerát na garsonku v blízkosti Hôtel de Ville. Cena za nájem byla na první pohled výhodná, ale zase ne úplně nemožná – přibližně o 100 eur nižší než u srovnatelných bytů ve stejné lokalitě. A hlavně – majitel mi na rozdíl od většiny ostatních rychle odpověděl a poslal další fotografie krásně zařízeného interiéru. V první chvíli jsem byl opravdu nadšený a věřil, že mám štěstí a konečně něco pěkného našel. Rychle jsem dalším emailem potvrdil svůj zájem a ještě se chvíli vznášel v sedmém bytovém nebi. Další odpovědi jsem se dočkal zanedlouho, tentokrát byla trochu delší. Pronajímatel mi psal, že je momentálně na služební cestě na druhém konci Francie a že než přijede do Paříže se mnou podepsat smlouvu, chce, abych mu poslal scan svého dossier, aby mohl vše prověřit. To ve mně už vzbudilo trochu pochybností, důvěrné dokumenty včetně kopie pasu a čísla bankovního účtu se mi rozhodně někomu neznámému posílat nechtělo, takže jsem svou situaci jen trochu popsal slovy a požádal o telefonickou domluvu.

I po odeslání téhle odpovědi ve mně stále něco hlodalo, tak jsem zkusmo zadal několik frází z příchozích emailů do Googlu - a ejhle, co jsem nezjistil. Vyhledávač mě navedl na francouzskou stránku s podvody escrocs.net, kde jsem našel téměř identickou kopii textu, kterým mi inzerent odpovídal. Lišilo se jen jeho jméno, adresa a cena pronájmu. Další scénář tohoto podvodu byl takový, že po vyžádání si dokumentů použitelných ke krádeži identity „majitel“ požádá ještě o poslání zálohy předem. Prý proto, aby si byl jistý, že do Paříže nepojede zbytečně. Na to bych už asi neskočil, ale je jasné, že v Paříži je tolik lidí zoufale hledajících bydlení, že nějaká důvěřivá oběť se nakonec vždycky najde, zejména mezi cizinci. Pak jsem se ještě blíže podíval na zdrojový text emailů a zjistil, že podle IP adresy vůbec nebyly posílány z Francie, nýbrž z afrického Mali. Vše jsem nahlásil na inzertní server i na Hotmail, odkud emaily chodily, ale podvodník mě žádostmi o mé dokumenty bombardoval dál. I když mu na Hotmailu zrušili emailový účet, neváhal si hned založit jiný a pokračovat v podvodných nabídkách. Při dalším hledání na LeBonCoin jsem zjistil, že podobných „výhodných“ nabídek je tam opravdu hodně, každou chvíli jsem nahlašoval nějaký další inzerát.

Existují ještě další inzertní servery. Zkusit můžete Craigslist, i když ten je zaměřený zejména na anglicky hovořící nájemce a ceny bývají poněkud nadsazené. Na studentské bydlení v Paříži se specializuje LokaviZ. Další server Appartager.com se zaměřuje na spolubydlení. Narozdíl od ostatních se tam nedá odpovídat bez placené registrace, můžete si ale zdarma podat svůj vlastní inzerát s poptávkou, často se někdo registrovaný ozve s nabídkou sám. Samozřejmě i tady je určitě vhodné být trochu nedůvěřivý a mít se na pozoru.

První týden hledání jsem se v těch všemožných inzerátech trochu topil a většinou mi nikdo neodpovídal. Po chvilce jsem pochopil, že na inzeráty starší než den už prakticky nemá cenu reagovat. Taky jsem zjistil, že než odpovídat emailem je daleko účinnější majiteli volat. Toho jsem se zezačátku dost bál, protože moje francouzština zdaleka nebyla dokonalá a po telefonu je cizojazyčná komunikace nejtěžší, ale prostě nebylo zbytí. Telefonická odpověď je vždy rychlejší a než se inzerent dostane k tomu, aby si emailové odpovědi přečetl, obvykle už má domluvený dostatečný počet prohlídek. Telefonování má na druhou stranu tu nevýhodu, že je slyšet váš přízvuk, takže po první otázce tázající se na výši vašich příjmů a garancí hned následuje druhá Vous êtes de quelle nationalité?, zjišťující vaši národnost. Být z Čech je asi lepší než být z Afriky, ale do ideálu Švýcarska nebo Německa to má hodně daleko. Půlka Francouzů si Česko asociuje s Rumunskem a druhá o něm nikdy neslyšela. To pak obvykle ještě následuje druhá otázka – „A to je kde, to je v Evropě?“. Bylo to opravdu těžké, nicméně po prvotních nezdarech a následné úpravě strategie se mi nakonec podařilo si s majiteli na víkend domluvit nějaké prohlídky.

Trh na ulici v 5. pařížském obvodu
První prohlídka mě čekala v okolí Val-de-Grâce na rozhraní 5. a 13. pařížského obvodu. Místo mi opravdu vyhovovalo, protože bylo blízko centra i zastávky RER B, kterým jezdím do práce. Navíc i cena byla celkem rozumná. Majitelka měla schůzky načasované po čtvrthodinách. Když jsem dorazil, zrovna odcházel předchozí zájemce. Po vyslechnutí všech možných historek od mých kolegů z práce jsem očekával, že všichni pařížští majitelé bytů jsou velmi nepříjemní, ale tahle paní tak kolem pětačtyřiceti byla moc milá, stejně jako minimálně dvě třetiny všech majitelů, se kterými jsem se později setkal. Garsonka mě na první pohled moc neuchvátila, vypadala trochu jako pokoj na panelákové koleji někde v Ostravě. Byla to moje první prohlídka, takže jsem byt zkoumal docela podrobně, abych měl pro příště alespoň nějaké srovnání. Majitelku to trochu překvapilo a zeptala se mě, jestli si představuju, jak by tam pasovaly mé věci, že si vše prohlížím tak dlouho. Tak jsem kývl, ukonči průzkum a prohlásil, že bych tedy měl zájem. Ukázal jsem ji své dokumenty, s úsměvem si je vzala a řekla, že se s manželem rozhodnou ještě ten den večer a dají vědět. Pak jsme se dali trochu do řeči o tom, jak je těžké v Paříži byt najít. Vysvětlila mi všechno možné a přidala pár historek. Na tenhle inzerát prý měla 86 odpovědí, prvních 20 pozvala na prohlídku a vítěz bude jen jeden. Je to něco jako postoupit z prvního kola Roland Garros až do finále. Nakonec mi poradila, že pro mě bude asi jednodušší hledat byt někde na předměstí, že tam je přece jen méně zájemců a větší šance něco získat. Z toho jsem pochopil, že já tenhle grand slam asi nevyhraju, což se také večer potvrdilo. U dveří už čekal další kandidát, takže byl čas jít zas o dům dál.

Paříž je město umělců všeho druhu
Další návštěvu jsem měl právě na předměstí. Gentilly leží blízko Cité Universitaire a také tam staví RER B. Moc pěkné předměstí to ale není, i když pořád lepší než třeba St. Denis. Stačí jen podejít bulvár Périphérique, který ohraničuje vnitřní Paříž, a hned jste v jiném světě. Ulice jsou špinavější a vše je oproti Paříži chudší a zanedbanější. Ale konkurence tam byla opravdu menší. Zájemci jsme v užším výběru byli jen tři a majitel si nás pozval všechny najednou. Přízemní garsonka byla nově a pěkně zařízená, postel byla v mezaninu, takže i volného prostoru tam bylo relativně dost. Hezky vypadala i koupelna s WC, jenže tam byl, jak říkal majitel, takový malý problém – do záchodu se nesmí nic házet a to ani toaletní papír. „Jsou tu úzké trubky?“ zeptal jsem se nedůvěřivě. „Ne, ale kanalizace by to nemusela vydržet.“ Představa, že kanalizace něco nevydrží se mi pro potenciálního obyvatele přízemního bytu zdála být dost nepříjemná. Stačí málo a člověk se může ocitnout doslova „dans la merde“. Po skončení prohlídky se nás majitel zeptal, jestli máme o byt zájem. Oba moji konkurenti ho okamžitě projevili, já jsem trochu váhal. Nakonec jsem ho také vyslovil, ale ani tenhle nájem s kanalizačním deficitem jsem nezískal.

Nation
Třetí zastávka byla opět přímo v Paříži na Avenue Parmentier na hranici 10. a 11. obvodu. Tentokrát šlo o prohlídku typu „přijít může každý, kdo chce byt vidět“. Už dole před domem se tvořila fronta zájemců a další čekali na chodbě před bytem. Majitel pouštěl návštěvníky postupně dovnitř a vstupujícím hned rozdával dotazníky. Všichni, kdo měli zájem, museli písemně zodpovědět několik osobních otázek typu kolik vydělávám, proč chci zrovna tenhle byt, jaká je má nejhorší vlastnost a co plánuji dělat za pět let. Při čekání ve frontě u dveří jsem se jedné vycházející dívky zeptal, jestli je byt pěkný. Odpověděla, že velmi a popřála mi hodně štěstí v téhle soutěži. Mě ale tenhle byt zrovna moc nezaujal. Dům byl v dost špatném stavu, působil celkově zatuchle, úzké schodiště hodně vrzalo a z potrubí na chodbách na několika místech odkapávala voda. Byt samotný už byl sice v lepším stavu, zřejmě po nedávné rekonstrukci, ale i když byl nabízen jako zařízený, nebyl v něm kromě jednoho stolku a židle vůbec žádný nábytek.

Se zařízením bytů to není jen tak. Francouzský zákon rozlišuje dva druhy nájmů. První typ je „prázdný“ (location vide), který majitel musí uzavřít nejméně na tři roky a jako zálohu může požadovat jen jeden měsíční nájem. Druhý je „zařízený“ (location meublée), kde minimální doba smlouvy je jeden rok a výše zálohy není zákonem nijak upravena. Je jasné, že pro většinu majitelů je bezpečnější ta druhá možnost, takže často se snaží i v podstatě úplně prázdné byty pronajímat jako zařízené. Z pohledu majitele je jedinou výhodou prázdného nájmu to, že výpověď ze strany nájemníka se musí oznámit tři měsíce dopředu, u zařízeného je to jen jeden měsíc.

Zeptal jsem se majitele, kde je tam postel. Majitel se usmál, že s tím je to trošku problematičtější. Protože prý poslední nájemník postel zničil, on místo postele nabízí kredit ve výši 300 eur na její zakoupení. Za 300 eur si moc dobrou postel nekoupíte, navíc stěhovat postel po těchhle úzkých schodištích taky není zrovna jednoduché. Tohle jsem vzdal. Bydlet tu by se mi moc nelíbilo, navíc v konkurenci minimálně padesáti lidí jsem stejně neměl šanci nájem získat – v tak velké skupině má vždycky někdo lepší dossier než vy. Soudě ale podle počtu lidí horečně vyplňujících majitelovy dotazníky jsem asi byl skoro jediný, kdo se o tohle bydlení neucházel. A při odchodu jsem viděl, jak se fronta zájemců venku ještě rozrůstá. Tentokrát se na byt vyptávali ostatní mě.

V prohlídkách jsem pak pokračoval ještě dva týdny, dohromady jich bylo dvanáct. Každá byla trochu jiná a přinesla jiný zážitek – například majitele, který přijel v luxusním sporťáku a prohlásil, že do bytu bude možné se nastěhovat, jen co vyčistí matraci plnou chlupů kocoura nedávno zemřelého nájemníka. Milý řecký pán zase pronajímal mini garsonku u Nation za cenu, která by byla přemrštěná i někde u Champs Elysées. To byl jediný byt, který se nepodařilo pronajmout hned první den, protože inzerát na něj jsem na jiném serveru viděl příští týden znovu. Vtipní byli i majitelé bytu na Montparnassu, kteří si mě pozvali na prohlídku, ale když jsem přišel, tak mi oznámili, že byt už pronajali někomu, kdo přišel ten den o něco dřív. Prostě všude něco.

Zámek v Sceaux
Bydlení jsem našel až na dvanáctý pokus v Sceaux, poklidném předměstí asi 10 km jižně od centra Paříže. Není to sice centrum Paříže a večer to tam opravdu moc nežije, ale zase je tam nádherný velký park se zámkem a dobře se mi odtamtud dojíždí RER B jak na jih do práce, tak na sever do centra. Tentokrát jsem přišel na prohlídku jako první a zjistil, že je to velká strategická výhoda. Majiteli, staršímu sympatickému upovídanému pánovi, se totiž nechtělo provázet po bytě desítky lidí, takže měl zájem pronajmout to hned prvnímu solidnímu zájemci. V podstatě ho zajímalo, jen jestli mám dostatečný plat, nechtěl ani garanta ani žádné jiné pařížské šílenosti. Musím říci, že jsem se do tohohle bytu rozhodně nezamiloval na první pohled, a asi ani na druhý, takže jsem nekývl hned a nejdřív si vzal čas na rozmyšlenou. Nebylo to přesně to, co jsem hledal, ale už jsem měl všeho dost, proto jsem hned příští ráno zavolal, že to tedy beru.

Kolem domu je dost zeleně a přímo v domě i květinářství
Byl jsem rád, že mám aspoň něco, i když tahle osmnáctimetrová garsonka má svá specifika. Nachází se v prvním patře malé vilky, kterou majitel sám postavil a dříve v ní i bydlel, ale později ji rozdělil na pět nájemních bytů a jeden obchod. To pozdější přestavění interiérů má za následek to, že to není klasická garsoniéra s jednou místností a koupelnou. Místo toho je tam samostatný hlavní pokoj a kuchyň, v níž je ale i sprchový kout, uvnitř kterého je navíc i okno. Dalším problémem téhle speciální sprchy je to, že v ní není zrovna velký tlak vody. Nedá se říct, že by voda z hlavice tryskala, spíš jen tak lehce vytéká. A to ještě ne vždycky na mne zbyde teče teplá. To jsem při prohlídce nezjistil, ale aspoň vím, na co si příště dávat pozor. Záchod je naštěstí samostatný. Ale abych nevypočítával jen negativa, na druhou stranu mám moc pěknou terasu směrem do zahrady. I když se pořád nemůžu zbavit dojmu, že za cenu kterou platím (včetně všemožných poplatků a účtu za elektřinu to měsíčně dělá 690 eur) by to přeci jen mohlo být kvalitnější. Ale takové už je bydlení v Paříži...

Moje okno a terasa

Na závěr ještě doporučuji se zde podívat na zajímavou reportáž o bydlení v Paříži, kterou pro Objektiv natočil Jan Šmíd.


3 komentáře:

  1. Kdyby to člověk nezažil na vlastní kůži, tak by mu to asi přišlo i vtipný :)

    OdpovědětVymazat
  2. Prošla jsem si tím před šesti lety. Jenže tenhle kolotoč v mém případě trval šest měsíců.
    Takže tohle čtení ve mně vyvolává silný pocit nevolnosti...
    Můj byt samozřejmě není zdaleka ideální, ale díky bohu za něj! :)

    OdpovědětVymazat