neděle 10. června 2012

Cesta do Moskvy, Vladimiru a Suzdalu - Část 4.

Neděle 13.11.2011 - odpoledne 

Na konci minulé části jsme dorazili do Suzdalu. Na tohle město zapsané i na listině památek Unesco jsem se obzvlášť těšil. Nejen proto, že se jedná o jeden z nejznámějších turistických cílů Ruska, ale i kvůli tomu, že Suzdal byl za minulého režimu tzv. "gorod-pobratim", bratrské město mých rodných Loun. V Lounech často chodívám přes náměstí, které se stále jmenuje Suzdalské, takže se není co divit, že jsem toužil poznat, co je ten Suzdal vlastně zač. Zdá se, že soudruzi z výboru československo-sovětského přátelství byly Lounům příznivě nakloněni, protože partnera jim vybrali zajímavého. Obyvatelstvo Suzdalu čítá něco přes deset tisíc lidí, ale přesto spíš než jako malé město působí jako velká vesnice. Jenže ne jako vesnice obyčejná. V Suzdalu je takové množství kostelů a klášterů, jaké v žádné jiné vesnici rozhodně nenajdete. S trochou nadsázky by se dalo říct, že kostel je tam každá druhá budova.

Suzdal
 Autobus nám zastavil na rohu ulice, ve které se nacházel náš penzion „Spasská hůrka“. Z mapy jsme vyčetli, že se potřebujeme dostat na její druhý konec. Podél červené zdi jednoho z místních klášterů na jedné a řady dřevěných domků na druhé straně jsme se vydali k cíli. Nedošli jsme ale daleko. Proti nám jedoucí auto zastavilo a k našemu velkému překvapení na nás z okénka vykukující hlava spustila v našem rodném jazyce: „Vy jste Češi?“ Ukázalo se, že v autě jel majitel našeho penzionu se svým pomocníkem Janem, jehož babička byla Slovenka a který mluvil plynule česky. A pak že čeština není světový jazyk – někdy se s ní domluvíte i dva tisíce kilometrů od domova!
 
Jeden z dřevěných suzdalských domů
„Jak jste nás poznali?“ zajímal jsem se. „Rus by nikdy neměl kufr na kolečkách.“ Aha, tak proto mě před dvěma dny tak kontrolovali v Moskvě na nádraží – s kolečky jsem musel nutně vypadat podezřele. Zatímco majitel pokračoval v cestě, Jan vystoupil z auta a doprovodil nás do penzionu. To se ukázalo být velmi užitečným, protože dům, ve kterém se penzion nacházel, na to vůbec nevypadal. Nikde žádná cedule označující hotel, jen velká železná vrata a vysoký plot bránící pohledům nechtěných zvědavců. Na západě se hotely snaží být co nejvýraznější, ale v Rusku je zřejmě lepší ho pořádně skrýt, aby nelákal nevítané návštěvníky. Asi tahle metoda funguje dobře, protože jsme tam byli jedinými hosty.

Penzion působil domácky a dost nerusky. Poprvé během téhle cesty jsem měl pocit, že někomu záleželo na tom, aby zákazník byl spokojený. Ve všem se nám snažili vyjít vstříc, nebyl problém přizpůsobit čas jídel nebo nás odvézt někam po městě autem. Kuchařku sice poměrně zaskočil Petřin požadavek na vegetariánskou stravu, ale po velkém překvapení, že někdo nejí maso, to nakonec zvládla. Já k pozdnímu obědu dostal klasické ruské pelmeně plněné masem. Po jídle nám ukázali náš pokoj. Jinde bych svůj první pohled věnoval tomu, že místo oken byly ve v podstatě podzemním pokoji místo oken jen malé světlíky pod stropem, ale v Rusku se musí hlavně zkontrolovat koupelna – ostatní věci jsou jen podružnosti. Tahle naštěstí byla v pořádku. Pak už jsme mohli začít s prohlídkou města.

Spaso-Jefimijievský klášter

Nedělní odpoledne se už chýlilo ke konci, takže z místních klášterů jsme otevřený zastihli už jen jediný, Spaso-Jefimijievský ze 16. století. Jako většina ruských církevních památek byl v poměrně dobrém stavu, jen na pár budovách ještě překáželo lešení značící stále probíhající rekonstrukce. Klášteru dominovala věž zvonice a pravoslavný chrám s jednou zlatou a několika zelenými věžičkami. Přicházející soumrak, rozsvěcející se lampy, troška sněhu a postupně klesající teplota nám opět vykouzlily typickou ruskou atmosféru. Po prohlídce kláštera jsme se po hlavní třídě prošli až k hlavnímu náměstí s neodmyslitelnou sochou V. I. Lenina. Mezi těmi všemi pravoslavnými kostely působil Vladimír Iljič trochu kacířsky, ale bez něj to v Rusku prostě nejde.

Pak jsme hledali restauraci na večeři a našli jednu, která nepůsobila moc turisticky. Vevnitř to vypadalo spíš jako v nějaké non-stop herně, ale jídla měli na výběr dost. Zvolil jsem další ruskou klasiku – rybí polévku „uchu“. Myslím, že naše kapří polévka je lepší, ale tohle taky nebylo špatné. Někde jsem četl, že se ucha má správně dochucovat vodkou, ale nevím, jestli je to pravda. Ve vodce totiž zrovna moc chuti není. Petra se v rámci tréninku ruštiny dala do hovoru s místní servírkou. Zjistila, že díky turistům se v Suzdalu žije lépe než jinde v Rusku. Ale do ideálu to má tak jako tak daleko, protože pracuje prý jen půlka lidí, ta druhá jenom pije. Hospoda se mezitím pomalu zaplňovala lidmi, kteří opilecké typy docela připomínali, takže na tom rozdělení obyvatelstva asi něco pravdy bude. Taky jsme vyzvěděli, kolik stojí místní taxíky. Servírka odhadoval cenu za cestu do našeho hotelu na pouhých 80 rublů. Jelikož už se dost ochladilo, zdála se být cesta zpátky taxíkem rozumnou volbou.

Noční Suzdal

Po chvilce hledání jsme jeden čekající taxík našli. Nasedli jsme dovnitř a zeptali se řidiče na cenu. Jak jsme překvapeně zjistili, cena odhadovaná v hospodě platila zřejmě jen pro místní, protože taxikář si řekl o více než dvojnásobek. Zřejmě turistický tarif. „Sto?“ zkoušeli jsme smlouvat. Ale s řidičem to ani nepohnulo, jen nám zopakoval původní cenu. Ze sportu jsme udělali ještě pár pokusů, ale tenhle taxikář neměl pro smlouvání vůbec nadání a nechtěl slevit ani rubl. Rusko prostě není Maroko. Nepomohl ani argument, že víme, jaké ceny tu jsou. „Jestli si v hospodě myslí, že to bude za 80, tak ať vás za tu cenu svezou sami.“ Byla to totální porážka, raději jsme rychle opustili bojiště. Milý pán nám na rozloučenou ještě přidal něco drzého ve smyslu „přijďte zas“. Nejspíš se taxikařině učil v Praze.

Do hotelu jsme se vrátili lehce vymrzlí po víc než půlhodince svižné chůze. Hned nám nabídli čaj a po chvilce si k našemu stolu přisedl i majitel – vysoký a zavalitý tmavovlasý chlap, kterému mohlo být tak kolem pětačtyřiceti. Rozpoutala se rusky nekonečná debata o všem možném i nemožném. Pan domácí mluvil pomalu a dlouze a moc nás nepouštěl ke slovu. Něčemu jsem rozuměl přímo, zbytek mi Petra překládala. Probrali jsme všechny zásadní problémy Ruska, Evropy i celého globalizovaného světa. Obzvláště oblíbeným tématem bylo vysmívání se tomu, jak hloupí jsou Američané. Tohle téma pan majitel završil řečnickou otázkou: „Kam až to Američané dopracovali, když jim teď vládne negr?“ A kam že to vlastně dopracovali Rusové? Ale nechtěl jsem to hrotit. Už jsme byli z té debaty dost unavení, ale měli jsme proti sobě profesionálního diskutéra, který ne a ne přestat mluvit. Trvalo ještě dost dlouho, než se nám konečně na pokraji vyčerpání podařilo dostat se do svého pokoje. Alespoň si ale Petra pořádně procvičila ruštinu.

Pondělí 14.11.2011


K snídani nás v penzionu čekala další místní specialita, ruské palačinky blinčiky. Pak nás majitel zavezl na druhý konec Suzdalu, kde jsme pokračovali v prohlídce. Začali jsme v muzeu dřevěné architektury, což je jakási obdoba moravského skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. K vidění tam bylo pár dřevěných chalup, dva větrné mlýny, studna a replika kostela. Interiéry se moc nelišily od toho, co je k vidění ve skanzenech v Česku. Snad jen malované dřevěné sáně byste u nás hledali marně. Zase se nám nabídl typický obrázek ruského mimosezónního turistického ruchu – kromě nás téměř žádní další návštěvníci, ale zato v každé místnosti každého stavení jedna bábuška dohlížející na pořádek. Mimo bábušek muzeum zaměstnávalo ještě domácí zvířectvo – hejno hus a pár koček.

Muzeum dřevěné architektury
Zamrzlá říčka Kamenka
Z muzea jsme pokračovali podél zamrzlé řeky Kamenky k nejstarší části Suzdalu – Kremlu. Vždycky jsem si myslel, že je jen jeden Kreml v Moskvě, ale ne, kremly mají v Rusku skoro v každém historickém městě. Slovo kreml prostě znamená hrad. V suzdalském kremlu je dnes muzeum, kde je k vidění plno rozličných věcí, od svatých ikon a historického mobiliáře až po fotky z návštěv prezidentů Medvěděva a Putina. V areálu je i pravoslavný Chrám Narození Páně postavený ve 13. století. Jeho pět modrých cibulových věžiček, čtyři malé a jedna velká, tvoří charakteristickou dominantu města. Jelikož chrám byl součástí muzea, smělo se uvnitř fotografovat. Konečně se mi tak podařilo zachytit interiér pravoslavného kostela.

Chrám Narození Páně v suzdalském Kremlu

Interiér Chrámu Narození Páně

Od Kremlu jsme pokračovali směrem do středu města, kde jsme si ve stánku koupili místní specialitu medovuchu. To je taková méně alkoholická obdoba česká medoviny. Zima začínala být už opravdu vlezlá, takže bylo nutné zajít se někam zahřát. Náhoda nás zavála do útulné kavárny „Losos a káva.“ Stylový dřevěný interiér a příjemná muzika tam vytvářely příjemnou atmosféru, kterou bych po moskevských zkušenostech v Rusku už opravdu nečekal. Měl jsem chuť vyzkoušet ještě něco z místních specialit, ale místo titulního lososa a kávy jsem dal přednost zákusku jménem Napoleon (neměl by se spíš jmenovat Kutuzov?), čaji a v rámci boje proti nastydnutí také vodce. Na tvrdý alkohol moc nejsem, ale musel jsem uznat, že v té dotěrné ruské zimě opravdu přijde vhod. Člověk hned lépe pochopí, proč je u místních tak oblíbená.

Rizopoloženský klášter
Po přestávce jsme pokračovali do dalšího kláštera – Rizopoloženského. Ten byl přece jenom v horším stavu než jeho suzdalští kolegové, ale přítomnost několika lešení napovídala, že i jemu se snad blýská na lepší časy. Pak jsme udělali menší odbočku a vydali se hledat sestru Suzdalského náměstí v Lounech. Ulice „Lounskaja“ se sice nacházela nedaleko hlavního náměstí, ale i tak mě trochu zklamala. Našli jsme tam jen pár nic neříkajících bytových domů a přízemní budovu školy. Rozhodně Suzdalané mohli na počest mého rodného města vybrat nějakou reprezentativnější ulici, ale i tak byl pohled na tabulku odkazující na Louny příjemný.

Lounská ulice
Další naší zastávkou byl Alexandrovský mužský klášter. Jeho mužskost měla za následek, že do chrámu jsem mohl vstoupit jen sám, Petra musela čekat venku. Šovinisté by si tam mohli vychutnat nadřazenost mužského pohlaví, ale objektivně ženy až o tolik nepřicházely. Ve srovnání s ostatními chrámy toho v interiéru tolik k vidění nebylo. Potom už nás trochu tlačil čas, takže Pokrovský ženský klášter (zřejmě naopak něco pro feministky) jsme si fotili jen z dálky přes řeku. Do penzionu jsme se vrátili na rychlý oběd, ke kterému jsem pro změnu zase dostal pelmeně. Ale když už je člověk jednou v Rusku, musí si tuhle specialitu pořádně užít. Majitel nás pak odvezl na autobusové nádraží, odkud jsme odjeli zpátky do Vladimiru.

Pohled na Pokrovský klášter

Na tamním vlakovém nádraží jsme se poněkud překvapivě opět sešli se Sašou. Původně jsme mysleli, že u kamarádů ve Vladimiru zůstává jen na jednu noc a v pondělí večer už dávno bude u sebe doma, ale to jsme ho dost podcenili. Jejich pařba trvala celé dva dny, které jsme se neviděli. S úsměvem nám sdělil, že je „přejedený jako kocúr“ a už opravdu nemůže nic sníst, protože pak by se místo chůze už mohl jen kutálet. Zajímavá terminologie. Na to, kolik toho vypil, jsem se radši neptal, ale málo toho asi taky nebylo. Cesta vlakem přes Petušky tentokrát probíhala poklidně. Já se Sašou jsme vystoupili v Orechovu-Zujevu, zatímco Petra jela rovnou až do Moskvy

V chodbě Sašova paneláku mě zarazila docela velká skupina popíjejících a pokuřujících výrostků. „Co oni tu dělají?“ zeptal jsem se. „Normalno. To oni se tu tak scházejí, protože venku je na pití moc velká zima.“ Aha, chodbové party se nedělají jen na kolejích. Saša se doma jen rychle sbalil a podle hesla „čím dál od Moskvy, tím lépe“ ještě ten večer odejel do Voroněže. Na rozloučenou mi nechal velkou plastovou láhev kvasu. Tahle ruská kvašená obilná limonáda limonáda mi celkem zachutnala, takže jsem jí během večera vypil celou. To se ale ukázalo jako ne moc dobrý nápad, protože jak jsem zjistil, velké množství kvasu má poněkud dynamické účinky na lidská střeva. Naštěstí se můj stav brzy stabilizoval a mohl jsem se vydat do ruské říše snů. Během téhle cesty se mi nepodařilo spát žádné dvě po sobě jdoucí noci na jednom místě. Teď to alespoň poprvé nebylo na novém místě. Pořádně unaven jsem velmi rychle usnul.

Úterý 15.11.2011


V úterý ráno jsem vstal krátce po osmé hodině, rychle se nasnídal a vydal se na nádraží na vlak do Moskvy. Orechovské ulice pokrývala tenká vrstva sněhu, která mi názorně ukázala, proč kufry na kolečkách nejsou v Rusku oblíbené. Kolečka na sněhu prostě nejedou moc dobře! Víc by se sem hodil kufr na saních. Na nádraží jsem to ale naštěstí neměl daleko, takže jsem tam kufr nějak dotáhl.

Dopolední vlak byl zaplněný tak ze sedmdesáti procent. Vybral jsem si místo vedle dvou paní středního věku a neprozřetelně svůj kufr uložil na zavazadlovou polici pod stropem vagónu. Co se nestalo. Kousky sněhu nabalené na kufru začaly roztávat a na šedivý plášť jedné z mých spolucestujících ukáplo trochu vody. V ten moment nastal konec světa. Paní se okamžitě rozzuřila a začala mi v pro mě ne příliš srozumitelných samopalových dávkách ruštiny nadávat. Zavazadlo jsem hned sundal dolů, ale série nadávek neutichala. „Prastítě, prastítě,“ snažil jsem se zachránit situaci, ale to jí zdaleka nestačilo. K hubování se navíc přidala i naproti sedící druhá paní, proti přesile jsem neměl vůbec žádnou šanci. Jednotlivým výčitkám jsem moc nerozuměl, ale smysl mi byl jasný – jenom úplný debil si může dát kufr nahoru, když je venku sníh. Zkusil jsem ještě zahrát zmateného cizince: „Izvinitě, ja nepanimáju, ja inostraněc.“ Ale ani to nefungovalo. Poškozená jen naštvaně opáčila: „Vy rozumíte, jen když chcete!“ Ještě jsem přemýšlel, jestli jim nemám na omluvu nabídnout čokoládu, ale nejspíš by mi ji omlátily o hlavu. Tak jsem to radši vzdal, vzal ten proklatý kufr a přesedl si na druhý konec vagónu.

Vrabčí hory

Zbytek cesty do Moskvy už proběhl bez problémů. Z Kurského nádraží jsem metrem dojel za Petrou na kolej. Udělali jsme ještě jeden pokus dostat mne dovnitř, ale hlídač byl pořád stejně neoblomný. Jediným posunem bylo, že mě tentokrát zavazadla nechal přebalit vevnitř ve vestibulu, ale o tom dostat se na pokoj jsem si mohl nechat jen zdát. Poslední den návštěvy jsem už neměl na památky moc síly ani času, takže jsme už vydali jen na Vrabčí hory (dříve Leninovy hory – tady kupodivu přejmenování proběhlo). Spíš než hory to ale jsou jen listnatými stromy porostlé hůrky. V listopadu na nich tedy samozřejmě žádné listí nebylo, ale i tak to bylo příjemné místo na procházku. Lyžařskou atmosféru hor připomínaly skokanský můstek a malá sjezdovka, které bych tam takhle uprostřed města nečekal. Z plošiny na vršku hůrky byl také dobrý výhled na Moskvu – mrakodrapy City, Olympijský stadión v Lužnikách a také dva vysoké kouřící komíny nějaké továrny. Hlavní atrakcí Vrabčích hor je ale bezesporu budova Moskevské univerzity. Vysoký mrakodrap postavený na začátku padesátých let působí vskutku impozantně, trochu jako Empire State Building na Manhattanu. Na rozdíl od amerických mrakodrapů ten moskevský stále zdobí rudá hvězda, znak se srpem a kladivem a sochy úderníků.

Budova Moskevské státní univerzity

Pak už nastal čas na návrat. Už jsem nějak neměl chuť pokoušet štěstí s maršrutkami, takže na letiště jsem se tentokrát rozhodl jet aeroexpressem z Pavelského nádraží. Před odjezdem jsme ještě zašli na oběd do samoobslužné restaurace nedaleko nádraží. Jídlo tam bylo celkem solidní a dokonce se ani maso netopilo v mastnotě jako obvykle. Čtvrt hodiny na to mi od Saši vtipně přišla varovná smska, že právě v okolí nádraží nedoporučuje jíst žádné maso. Na takovou radu už ale bylo pozdě, ale naštěstí jsem z toho žádné problémy neměl. U vlaku jsem se naposledy rozloučil s Petrou a vyrazil směrem na letiště. Název Aeroexpress pro červený letištní vlak byl hodně nadnesený, protože vlak jel dost pomalu a jediné expresní na něm bylo to, že mezi Pavelským a Domodědovem nikde nestavil.

Na letišti mne čekala ruská klasika – podrobné prohlídky a rentgeny už před vstupem do budovy. Další namátková prohlídka následovala před odbavovacími přepážkami. Bylo to dost otravné, ale po teroristických výbuších, které se udály zrovna na tomhle letišti necelý rok před mojí návštěvou, se nebylo moc co divit. U přepážky Lufthansy se mě slečna zeptala, jestli mluvím rusky a po mém zavrtění hlavou zkusila mluvit anglicky. Anglicky jsem jí ale bohužel rozuměl hůř, než když na začátku mluvila rusky. Naštěstí nebylo třeba řešit nic složitého. V hale jsem si pak ještě proměnil zbylé rubly na eura a vydal se na gate. Od odměřeného celníka jsem dostal do pasu výstupní razítko a pak prošel další podrobnou bezpečnostní prohlídkou, jejíž součástí bylo i použití moderního celotělového skeneru.

Let z Moskvy do Frankfurtu byl téměř prázdný, takže vzadu letadla jsem měl tři sedačky jen pro sebe. Žádné větrné drama jako při příletu se naštěstí nekonalo. Ve Frankfurtu mě na security místní bezpečák afrického původu vtipně považoval za Němce a spustil na mě německy. Musel jsem uznat, že jsem na Němce vypadal daleko víc než on. Oba jsme se tomu pak opravdu od srdce zasmáli. Za Němce mě často považují v Paříži, na to už jsem si zvykl, ale že i v Německu? Ale ostatně i v Rusku mě často považovali za místního, takže proč ne. Pak už následoval jen padesátiminutový přelet do Paříže a ruské pohádky byl konec. Po sněhu nikde ani památky – svou berlu mrazílku jsem si v Moskvě zapomněl...

KONEC

Předchozí části: I. - II. - III.

1 komentář:

  1. Moc hezké fotky. Suzdal není u nás moc známý, ale určitě ho doporučuji k návštěvě. Jen je asi ještě hezčí na jaře.

    OdpovědětVymazat