neděle 7. října 2012

Po pacifickém severozápadu USA

 Zase po nějakém čase mě práce zavedla za Velikou louži, tentokrát hlavně k pobřeží Pacifiku v severozápadním rohu USA. Služební cestu do Portlandu jsem obložil návštěvami dalších dvou měst – před konferencí jsem se zastavil u kamaráda v Seattlu a cestou zpátky na jihovýchodě v Atlantě. Žádné cestovní horrory mě tentokrát nepotkaly, ale i tak pár zážitků stálo za napsaní cestovatelského blogu.

Seattle
Jak to tak bývá, obvykle se něco stane už na letišti. Z Paříže jsem letěl přes Minneapolis do Seattlu s americkou Deltou a naivně nečekal žádnou zradu. Bohužel jsem už zapomněl na to, jak po mě před nějakou dobou ještě v Praze při posledním letu s touhle společností bezpečnostní agent neústupně vyžadoval kartičku zaměstnance univerzity. Tu jsem tenkrát s sebou neměl, protože mě prostě nenapadlo, že něco takového je pro cestu do Ameriky třeba. Tentokrát se agentovi nelíbilo, že ač jsem mu ukázal český pas, tvrdil jsem mu, že žiji ve Francii. Na tuhle informaci reagoval žádostí o to, abych mu ukázal francouzskouCarte de séjour”, povolení k pobytu. Jenže tu občané ze zemí EU mít nemusí a já ji tedy pochopitelně neměl. Agent mi to nechtěl uvěřit, ale pak trochu slevil a místo Carte de séjour chtěl vidět alespoň průkazku francouzské zdravotní pojišťovny. Tu sice mám, jenže jsem si ji nevzal s sebou. Byl to totiž přesně jeden z těch dokumentů, které jsem před cestou vyndal z peněženky, protože je jistě v Americe potřebovat nebudu. Jaká začátečnická chyba! Už jsem to měl dost nahnuté a za chvilku bylo ještě hůř. Chtěl po mně ukázat řidičák, ten jsem sice měl, ale místo požadovaného francouzského jen pro něj bezcenný český. To už bylo opravdu hodně na pováženou, pak se mi ale konečně podařilo zabodovat. Asi jako poslední pokus žádal o francouzskou bankovní kartu a tu jsem u sebe naštěstí měl. Chvíli si ji prohlížel, pak s ní asi tak na dvě minuty zmizel (doufám, že ne proto, aby si opsal její číslo) a po návratu kývl, že se tedy můžu jít odbavit. Kdo ví, jak těžké je pro cizince si ve Francii založit účet, musí uznat, že francouzská platební karta je dostatečný důkaz o trvalém pobytu. A asi to věděl i tenhle bezpečák.

Kvůli silnému protivětru se náš let asi o 40 minut zpozdil a protože jsem na přestup v Minneapolisu měl poměrně málo času, přípoj do Seattlu jsem už nestihl. Další spoj letěl až za tři a půl hodiny, takže jsem najednou měl spoustu času na koukání se na startující a přistávající letadla a ochutnávání americké fastfoodové kuchyně. Do Seattlu jsem dorazil až kolem 19:30 místního času, tedy v době, kdy v o 9 hodin posunuté Evropě hodiny ukazovaly už 4:30 ráno. Z letiště jsem zamířil poloprázdnou tramvají do centra. Jak jsem pak dověděl, tahle „light rail“ je tam poměrně nová vymoženost a světe div se, je to v celém městě jediná tramvajová linka. V Seattlu žije víc než 600 tisíc lidí, s přímo přiléhajícími předměstími víc než 2 a půl milionu, ale hromadná doprava tomu rozhodně neodpovídá. Jedna tramvajová linka a pár autobusových, o metru si můžou nechat jen zdát. Metro má v Seattlu asi nahrazovat speciální tunel pod středem města, kterým mohou jezdit právě jen tahle tramvaj a městské autobusy. Z evropského pohledu to působí hodně nedostatečně, ale tady prostě všichni jezdí autem.

Pohled ze Seattleského přístavu na v oparu se ztrácející Mount Rainier

V centru mne měl vyzvednout můj americký kamarád. Nějak jsem se mu ale nemohl dovolat, takže jsem zamířil do blízkého Starbucksu připojit se na wi-fi. Tou dobou jsem na svých biologických hodinách měl už kolem půl sedmé ráno a podle toho (ne)fungoval i můj mozek. Objednal jsem si kafe a pak se ho pokusil zaplatit desetieurovou bankovkou. Prodavač na ni chvilku nevěřícně koukal, pak si ji začal se zájmem prohlížet. To mi už došlo, že něco není v pořádku a desetieurovku jsem vyměnil za desetidolarovku. „Pardon, pardon, právě jsem přiletěl z Paříže a jsem ještě trochu mimo,“ omlouval jsem se. Prodavač v tom po americku neviděl problém, ale informace o Paříži ho hodně zaujala. Hned se mě začal vyptávat, jak se mi líbí jejich „city“, na což jsem v tu dobu hned po příletu prostě nebyl schopný odpovědět. Největší legrace byla to, že potom mne ukazoval i všem svým kolegům: „Hele, hele, támhleten kluk akorát přiletěl z Paříže, támhleten s tím kufrem.“ Prostě atrakce. Příště už jsem raději říkal, že jsem „z Evropy“, to nepůsobilo tak nápadně. Zajímavé je, že většině Američanů tahle odpověď naprosto stačí a na konkrétní zemi už se nezeptají.

Výhled z terasy kamarádova domu na okolní hory

Pak už jsme s kamarádem konečně našli a zamířili do jeho domu na klidném okraji města. Člověka hned napadne, že hlavní výhoda zdejšího života tkví v dostatku prostoru. Žádný malý krcálek jako v Paříži, ale pohodlný třípodlažní dům. Rodinné domky jsou tu sice hodně blízko u sebe, takže na zahradu moc místa nezbývá, ale to místním evidentně příliš nevadí. Na zahradničení příměstští Američané moc nejsou. A pokud chtějí mít zahradu, tak si ji nechají udělat na klíč. Oni jsou celkově hodně nepraktičtí, většinou sami nezvládají ani základní domácí práce. Dost to bylo vidět i na kamarádově manželce, která ač nechodila do práce a byla s jejich osmiměsíčním dítětem doma, stěžovala si, že nic nestíhá. Takže si musela ještě vzít paní na uklízení a nechat si jako službu nákupy přivážet z obchodu až domů. I způsob výchovy malého dítěte mi přišel dost svérázný, pak se člověk nemůže divit, že Američani jsou prostě jiní – musí to na nich nutně zanechat následky.

Seattle je proslulý svým depresivním deštivým počasím, ale já měl zrovna štěstí na počasí hodně slunečné. I když štěstí, na druhou stranu jsem tím přišel o tu pravou místní atmosféru. Seattle je proslulý svou hudební scénou. Pochází odtamtud Jimi Hendrix a téměř všechny kapely grungeové scény počátku devadesátých let – Nirvana, Pearl Jam, Alice in Chains, Soundgarden. Dopředu jsem se moc těšil, jak uvidím místa, která inspirovala Kurta Cobaina a spol. Celou cestu jsem si tuhle muziku pouštěl do sluchátek, jenže – pak tam to genius loci prostě nebylo. Neobvyklé slunečné počasí přebarvilo Seattle do kalifornských barev a Elliottův záliv připomínal spíše sanfrancisskou zátoku Golden Gate a pravý deštivý Seattle odletěl někam na dovolenou.

Sluncem zalitá Elliott Bay

Spíš než město grunge jsem tak našel město Starbucks. Právě v Seattlu totiž tenhle řetězec otevřel v roce 1971 svoji první kavárnu. Z té je dnes „historická“ turistická zajímavost, kde si můžete dát to jejich kafe a koupit si k tomu ještě hrníček nebo mikinu s původním logem společnosti. Starbucksů je všude po Americe hodně, ale nikde jich není taková koncentrace jako v Seattlu. Jestli si dobře vzpomínám, tak mi tvrdili, že se jich momentálně nachází kolem devadesáti. Nejsem zrovna Starbucks fanoušek, ale tam se mu prostě turista nemůže vyhnout. Myslím, že během své třídenní návštěvy města jsem těch jejich „specialit“ vypil víc než doma za poslední tři roky.

Historicky první kavárna Starbucks

Jako ve většině amerických měst toho v centru nebylo až tolik k vidění. Městu dominuje známá vyhlídková věž Space Needle, jejíž futuristický vrcholek má nejspíš připomínat ufo. Jinak je v downtownu jen pár mrakodrapů včetně jednoho „historického“ z počátku století. Dohromady tvoří docela pěknou siluetu, která je spolu s obrysy vrcholků ne příliš vzdálených téměř ideální scenérií pro fotografie na pohlednice. Příjemné místo je místní trh plný stánků s plody moře i suvenýry - Pike Street Market. Na Ameriku je to asi něco dost extra, ale v Evropě myslím takových najdete spousty. Za povedeného počasí byla taky moc příjemná vyhlídková projížďka lodí po zátoce a procházka k místní pláži. Na pláži nebylo i přes na plno pracující slunce moc lidí. Není se co divit, na rozdíl od vzduchu je totiž voda prakticky trvale ukrutně studená.

Pike Street Market

Space Needle

Poslední den jsem ještě s mojí hostitelskou rodinou podnikl krátkou tůru po jedné z místních zalesněných hor, Tiger Mountain, a piknik u Snowqualmieských vodopádů. Příroda kolem města je opravdu nádherně divoká a je tam spoustu míst pro vycházky i vyjížďky na horských kolech. Bohužel tamější deštivé podnebí dost zkracuje období, kdy je možné tyhle outdoorové aktivity provozovat. Většinu roku tam člověk nejspíš čekají jen nekonečné kupy bláta.

Snowqualmieské vodopády

Pak už nastal čas dát Seattlu sbohem a nasednout na vlak do Portlandu. Američané vlakem téměř nejezdí, ale cesta byla celkem příjemná a nabízela zajímavé výhledy. Na začátku cesty na továrnu Boeingu, kde jsem si jako fanoušek dopravních letadel mohl udělat čárku za to, že jsem viděl nový Dreamliner 787. Stál tam na ploše v barvách japonských aerolinek ANA ještě bez motorů. Pak už vlak zamířil do lůna přírody, do pásma lesů a nádherných hor, kterému říkají Cascades range.

Pohled na Portland z 36. patra
Portland z Washingtonova parku

Portland na první pohled působil trochu nudně. Město je o hodně menší než Seattle, a také nižší – na opravdový mrakodrap tam v podstatě nenarazíte. No, možná že takové dvě až tři vyšší budovy by se při troše dobré vůle za mrakodrapy považovat daly. Ale první dojem byl, že tam prostě není nic k vidění. Po pár procházkách městem jsem si ale už názor na Portland opravil. Jak jsem zjistil, je tam spousta dobrých restaurací i překvapivě dobré pivo, krásná růžová zahrada ne nepodobná té v L'Haÿ-les-Roses u Paříže a velmi fotogenické ocelové mosty přes dvě místní řeky. Promenáda kolem řeky nabízí taky opravdu příjemnou procházku. Musel jsem uznat, že to je asi velmi příjemné město k životu, zejména na americké poměry. Další skvělá věc tam je ta, že v celém Oregonu není žádná prodejní daň, takže je to opravdu vhodné místo k nákupům. Ve srovnání s Evropou ušetříte jen na DPH kolem dvaceti procent a i základní cena většiny věcí je v USA nižší.

 
Portlandská růžová zahrada
 
Portlandské mosty za soumraku

Další příjemné překvapení bylo to, že jsem narazil na české jídlo. Například v celé Paříži není ani jedna česká restaurace, ale v Portlandu jsem měl stánek s českým jídlem pět minut od hotelu. Stánek se jmenoval Tábor a ve městě byl zjevně hodně známý, protože jeho fotka byla mezi fotkami Portlandu, které nám ukazovali na konferenci během uvítací recepce. Prý patří mezi deset nejlépe hodnocených jídelních stánků v celé Americe. Jídlo tam připravuje jeden český pár, který v USA žije už dlouho. Jejich hlavní specialita je „Schnitzelwitch“ – sandwich s vepřovým nebo kuřecím řízkem. Opravdu česká kuchyně upravená do amerického stylu. Já se k českému jídlu v současné době moc nedostanu, takže jsem tam zašel hned dvakrát. Po schnitzelwitchi jsem ochutnal i jejich český guláš. Řízek stál 8 dolarů, guláš 7 – určitě můžu oboje doporučit. Dalším zajímavým gastronomickým zážitkem byla neobvyklá zmrzlina z cukrárny Salt&Straw. V tomhle obchůdku nabízejí zmrzliny velmi podivných příchutí – namátkou mořská sůl s karamelem, káva a bourbon, jahody s pepřem nebo hrušky se sýrem. Před nákupem vás jich nechají několik ochutnat, já si vybral levandulo-medovou. I když byla dost zvláštní, opravdu mi moc chutnala.

Česká kuchyně v Portlandu

Obchod se speciální zmrzlinou

Poslední den jsem se přidal ke třem bývalým kolegům z Plzně, kteří měli v plánu výlet vypůjčeným autem k pobřeží Pacifiku. Při cestě ven z města člověku dojde, jak je Oregon jen málo obydlený. Mezi Portlandem a pobřežím není téměř žádná civilizace, dálnice vede většinu cesty téměř nedotčeným lesem. Až blíž u oceánu jsme narazili na pár menších obcí, které tam jsou asi hlavně kvůli turistům. Pobřeží je opravdu krásné, divoké. Útesy trochu připomínají francouzskou Bretaň, jen jsou správně po americku ještě vyšší a divočejší.

Oregonské pobřeží

Oregonské pobřeží II.

Moje cesta zpátky do Evropy byla poněkud náročná na spánkový režim. Z Portlandu jsem odlétal v sobotu až v jedenáct večer a po čtyřapůlhodinovém letu a tříhodinovém časovém posunu jsem dorazil v půl sedmé ráno do Atlanty. Tam jsem měl v podstatě celý den na prohlídku města před dalším nočním letem do Paříže. Spánkový deficit mi dával docela zabrat, ale i tak jsem zvládl město spolu s místními americkými i českými známými trochu prozkoumat. Oproti Západu byla hodně znát hlavně vyšší vlhkost vzduchu, být tu celé léto musí být asi dost zápřah na termoregulaci organizmu. V neděli tohle jižanské město zrovna moc nežilo. Na první pohled bije do očí, jak jsou centra amerických města ve srovnání s evropskými o víkendech prázdná. Většina lidí bydlí v domě někde na předměstí a do centra města dojíždějí jen o všedních za prací.

Atlantské mrakodrapy

Při prohlídce města jsme prošli docela pěkný Piedmont Park, kde se v ten den zrovna konal jakýsi festival umění, který ale spíš přípomínal bleší trh. Park nabízel dost příležitostí k focení, výhled přes louky a stromy na skyline Atlanty trochu připomínal výhled z newyorského Central Parku. Mrakodrapů tu bylo k vidění podstatně víc než v Portlandu a i o trochu víc než v Seattlu. Pak jsme autem projeli vylidněnou hlavní třídu a nakonec výtahem vyjeli do nejvyššího patra jednoho z mrakodrapů, Westin Peachtree Plaza. Tam na nás čekala otáčející se kavárna nabízející pohodlný výhled na celé město. Odtamtud jsou vidět všechny místní zajímavosti – Olympijský stadion, který po přestavbě slouží místním baseballistům, budovu CNN, muzeum Coca-coly a Stone Mountain, velký kamenný monolit nedaleko od města. Nahoře jsem vypil jeden yuengling, polotmavé pennsylvánské pivo, které není vůbec špatné a pak už byl nejvyšší čas se zase vrátit na letiště. Na hlubší zkoumání kulturních rozdílů mezi americkým Severem a Jihem se už nedostalo.

Pohled na Atlantu z vrcholu mrakodrapu

Na rozdíl od třech předchozích, můj poslední let nebyl s Deltou, ale přes codeshare letadlem Air France. Zásádní rozdíly byly dva. První – lepší jídlo a víno. Na cateringu si Air France na dlouhých letech naštěstí ještě dává záležet. Na rozdíl od Delty, která rozlévá víno z krabic, na letech Air France nabízejí poměrně dobré víno v malých lahvičkách. To ocenil zejména vedle mne sedící Francouz středního věku, který si hned dvakrát řekl o přídavek, takticky pokaždé jiné letušce. Lahvičky si pak jako klokan schovával v kapse od sedačky. Musel jsem se tomu opravdu smát. Druhý rozdíl oproti Deltě už byl ovšem negativní, a to méně prostoru. V Boeingu 777 je obvykle rozestavení sedaček 3-3-3, ale tentokrát to bylo 3-4-3, což znamenalo užší sedačky a méně místa na příruční zavazadla. Když se chce, vždycky je možné pasažéry trochu víc zmáčknout, že.

Do Paříže jsem po dvou nočních letech dorazil dost vyčerpaný. A vítala mě hned francouzská klasika – stávka městské dopravy. Bienvenue en France! Naštěstí v tu dobu stávka už pomalu končila a za pár minut se vlaky metra začaly rozjíždět. Jen nebylo možné si nikde koupit jízdenku, protože u okýnek bylo zavřeno a žádný automat nefungoval – nikdo v nich nedoplňoval papír a nebylo je na co tisknout. Ale za nějakou dobu se i okýnka s jízdenkami otevřela a stačilo už vystát jen o něco delší frontu a mohl jsem se vydat k domovu...


2 komentáře:

  1. Ty přestupy v Americe sou hrozné! Vždycky se tomu snažím vyhnout a kupuju si letenku tak, abysem přestupoval jen v Evropě pokud to jde. Tam musíte čekat ve frontě na imigraci, pak si vyzvednout kufr a projít kolem celníka, dát kufr znova na odbavovací pás a znova projít security prohlídkou. A nikdy nevíš, jaká tam zrovna bude fronta, takže pokud tam nemáš fakt hodně času (což je ale pak zese votravný, že), tak si nikdy nemůžeš bejt jistej, že ti to neuletí! Nikdy víc!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě je lepší projít přes imigrační až v cílové destinaci, ale ne vždycky to jde. Ne do všech měst se létá přímo z Evropy a taky často bývají letenky s přestupem v USA levnější. Chce to hlavně mít na přestup víc času než 1:25h, jako to bylo v tomhle případě, pak v podstatě každé zpožděni znamená problém.

      Vymazat