neděle 15. listopadu 2015

Jak jsem (ne)potkal klokany V.: Cairns a okolí

Cairns je prostě party town. A tomu odpovídalo i první přivítání. Před šestou hodinou ráno nás řidič autobusu Greyhound Express vzbudil na plné pecky puštěnou muzikou. Noční cesta z Townsville mi přinesla jen asi pět a půl hodiny nekvalitního spánku, takže jsem se cítil spíš jako po party než před party. Ale to byl jen přechodný stav. Autobus nás dovezl prakticky až na místní přímořskou promenádu, brzký ranní vzduch byl krásně svěží. Mezi exotickými dřevinami ještě poletovali noční netopýři, ale město se už pomalu probouzelo. Takže i přes silnou nedospalost ve mně převažovaly příjemné pocity a těšení se na příští čtyři dny na severu Austrálie.
 
Umělá laguna na esplanádě v Cairns

Ubytování jsem si tentokrát našel v hostelu Travellers Oasis, který byl od promenády vzdálený necelou míli. Hostelů je v Cairns k dispozici nepřeberné množství. Nejznámější je asi Gilligan's Backpackers, který je celý vlastně jedna velká party s ubytováním pro stovky hostů, jak jsem jeden večer vyzkoušel na vlastní kůži. Můj hostel byl o poznání domáčtější, několik dřevěných budov pro asi 70 lidí, s malým a milým bazénem uprostřed. Internetové recenze nelhaly, bylo tam opravdu velmi příjemně. Tak jako byli příjemní i lidé, které jsem tam potkal.

Po pár hodinách odpočinku jsem zbytek prvního dne věnoval průzkumu města. V jedné z cestovek jsem si na přístí den zabookoval výlet lodí na Velký bariérový útes a v obchodu s elektronikou vyžebral, aby mi dobili baterii do foťáku. Nejdřív se trochu vzpouzeli a chtěli mi vnutit nějakou předraženou nabíječku s kolíkem do australské zásuvky. Pak jsem ale zdůraznil, že dobití nechci zadarmo a prodavač kapituloval. Za lidových deset dolarů.

Druhý den jsem musel zase poměrně brzo vstávat a vyrazit do přístavu, kde už na mě čekala loď Reef Experience. Výlety na Velký bariérový útes se prodávají v několika verzích. Poznávat podmořský život můžete buď ze člunu se skleněným dnem, s brýlemi a šnorchlem nebo ho rovnou zkombinovat s kurzem potápění. Učení se potápění jsem se rozhodl nechat na nějaké klidnější místo a vybral si šnorchl. Po konzultaci s průvodcem jsem si k němu půjčil i neoprén. Sice se v něm člověk daleko hůř dostává pod hladinu, ale jeho výhoda je, že mimo nadnášení přináší i ochranu proti medúzám a slunci. Na medúzy jsme sice naštěstí nenarazili, ale slunce v těchhle místech pálí opravdu silně. Tak silně, že i krém s ochranným faktorem 50 vám moc nepomůže. Dokazovala to silně spálená záda těch, kteří šli do vody bez „wetsuitu“. Já jsem z toho vyšel jen se spálenou zadní stranou nohou - od kolen dolů, kde neoprén už nebyl. Při potápění musí být podmořský zážitek asi ještě lepší, ale i při šnorchlování bylo z podmořského života vidět opravdu hodně. Slovy se to ale moc popsat nedá a podmořský fotoaparát jsem s sebou neměl, takže mi prostě bude muset věřit. Podmořští tvoři různých velikostí, barev i tvorů vytvářely téměř dokonalou pastvu pro oči.

 
Připraven na Velký bariérový útes :)
A jak to na takovémto výletě u protinožců už bývá, na absolutně nepravděpodobném místě mezi asi sto lidmi na lodi člověk samozřejmě musí narazit na Čechy. Tentokrát to nebyli hasiči jako v Sydney, ale mladý pár z Ústí nad Orlicí. Do Austrálie přijeli kvůli motocyklovým závodům svého českého týmu na Phillip Islandu a na druhý konec kontinentu do Cairns vyrazili po práci za relaxem. Bylo fajn si popovídat česky a porovnat zážitky. Na konci plavby jsme se ještě domluvili na společném výletu do Atherton Tablelands, který se uskutečnil o dva dny později.

Ještě předtím jsem ale vyrazil na jiný výlet, s jednou místní malou cestovkou mikrobusem na sever od Cairns do deštného pralesa Daintree a na Cape Tribulation. V minibusu se sešla příjemná parta a mimo nádherné přírody nás bavil i nadšený průvodce, včetně praktické ukázky toho, že místní zelení mravenci jsou jedlí. Ovšem ne všechno se během tohohle jednodenního výletu podařilo podle katalogu. Třeba na krokodýlí plavbě jsme jako na potvoru na žádnou potvoru v řece nenarazili a na Daintree boardwalk nás taky žádný kasuár nepřekvapil. Ale v obou případech jsme o nich slyšeli alespoň zajímavé historky:-) Zastávek bylo ještě pár, největší dojem na mne udělal ale přímo cíl naší cesty – Cape Tribulation. Kombinace deštného pralesa, poměrně úzké písčité pláže a klidného moře přelévajícího se přes bariérový útes byla kouzelná. Určitě jedno z nejkrásnějších míst Austrálie.

Liči s jedlými zelenými mravenci
Průvodce poutavě vypráví o kasuárech

Cape Tribulation
No a co jsme nenarazili na zpáteční cestě. Představte si, těsně před Cairns stádo takových menších klokanů. Ale pak nám průvodce vysvětlil, že to vlastně nejsou klokani, ale wallabies. Takový menší příbuzní klokanů. Tak nevím, jestli si to můžu odškrtnout, jako že jsem potkal klokany ve volné přírodě. Asi ne. Ale pro Austrálii jsou skutečně neméně důležití, vždyť wallabies je přezdívka místní velmi populární rugbyové reprezentace. A ragbisti rozhodně nejsou jen nějací menší, nevýznamní příbuzní :)

A potom další den plánovaný výlet do Atherton Tablelands, zvlněné úrodné krajiny sopečného původu plné kráterů a vodopádů. Mí čeští spolucestující měli v Cairns pronajaté auto, takže tentokrát to byl výlet s větší svobodou pohybu. Zastávek jsme dělali opravdu hodně, za tu hlavní se dal považovat Paronella Park. Tenhle zámek s vodopádem a exotickým a botanicky nesmírně rozmanitým parkem postavil ještě před válkou jeden Katalánec pro svoji snoubenku. Když se pro ni ale vrátil domů do Evropy, s hrůzou zjistil, že se mezitím vdala za jiného. Ale on si asi dlouho nezoufal a do zámku v Austrálii si přivezl její mladší sestru. No, měli to tam opravdu velmi romantické. Po Paronelle jsme se mimojiné ještě stihli vykoupat pod vodopádem Milla Milla a v kráterovém jezeře Eacham.

Paronella Park
Koupání pod vodopádem Milla Milla

Poslední den v Cairns se toho už moc stihnout nedalo. Letadlo do Melbourne mi letělo ve tři odpoledne, takže na poslední den jsem si naplánoval už jen místní botanickou zahradu. To dopoledne zase ukázalo, jak místní lidé umí být k cizncům přátelští. Asi jsem s batohem na zádech vzbuzoval soucit, protože během jediného dne mi hned dvakrát někdo sám od sebe zastavil a nabídl svezení. Nejdřív mě postarší gentleman v klobouku odvezl z jednoho obchodu právě do botanické zahrady a podruhé milá paní středního věku až na letiště. Přišlo jí naprosto úžasné, že jsem z Evropy, kde sama nikdy nebyla. Cítil jsem, že tropický Cairns mi bude opravdu chybět. Ale i na svoji poslední zastávku v Austrálii, Melbourne, jsem se už docela těšil.


Žádné komentáře:

Okomentovat