neděle 27. prosince 2015

Jak jsem (ne)potkal klokany VI.: Melbourne

Když se nějakého Australana zeptáte na Melbourne, nejspíš se nevyhne obvyklé frázi, že je to nejevropštější město pátého kontinentu. Přesně jako kamarádka Alice ze Sydney, které jsem volal z melbournské botanické zahrady. „Tak co, tak co, působí na tebe evropsky?“ ptala se hned australsky. Evropštější než Sydney určitě je, ale pořád mi přišlo daleko bližší Americe než Evropě. Možná trochu jako severozápad USA. Jestli mi Sydney připomínalo San Francisco (dost možná hlavně kvůli tomu, že obě města mají jako jednu ze svých ikon velký most přes zátoku), tak Melbourne by se s trochou fantazie dalo přirovnat k Portlandu (i přes rozdílnou velikost a složení obyvatelstva). Evropskost Melbourne nespočívá ani tak v architektuře, která tu je na rozdíl od starobylé Evropy veskrze moderní, ale spíše ve stylu života.




Melbourne určitě nabízí více kulturního vyžití než jeho severněji položený rival. A také více kaváren. Nevím, jestli je „melbournská kavárna“ také kulturní pojem, ale minimálně je vyhlášené místní latte. Obvykle je servírované do sklenice tvaru, který byste dost možná objevili v kredenci vaší české babičky. Aspoň ta moje podobné měla :) Odlišný způsob života než v Sydney je určitě zdůvodnitelný i trochu odlišným podnebím. Tady na jihu je přeci jen chladněji a tak na místní pláži St Kilda nejde trávit větší část roku, tak jako je tomu na sydneyských plážích. A tak prostě zbývá více volného času na kulturu a kavárny.
Moderní umění v Melbourne Docklands

Melbournské latte

Do Melbourne jsem z Cairns přiletěl v sobotu večer a měl v plánu tam strávit dva následující dny. Do centra města mě z letiště Tullamarine dovezl autobus, do hostelu Home at the Mansion na ulici Victoria Parade jsem měl pokračovat tramvají. Jenže jsem se nějak zasekl při kupování lístku. Naštěstí i v Melbourne jsou přátelští domorodci a nebohému bezradnému turistovi s batohem na zádech se vydají na pomoc i bez požádání. Tak mi jedna milá Australanka nejdříve vysvětlila úskalí místní hromadné dopravy a pak se mnou během čekání na příjezd tramvaje stihla probrat ještě pár dalších věcích, včetně podnebí, srovnání cenových hladin v různých zemích a názoru na současnou australskou vládu. Věc, která mě na zastávce nejvíce zaujala, byla ale ta, že většina čekajících měla na hlavě klobouk. Nedalo mi se na to nezeptat. Vysvětlení bylo takové, že první úterý v listopadu, tedy za tři dny, se bude konat nejvýznamnější australský dostih – Melbourne Cup. O jeho významu pro město vypovídá i to, že v celém státě Victoria je tenhle den oficiálním svátkem. Tak, aby všichni obyvatelé mohli dostih nerušeně sledovat. A tenhle víkend se před hlavním závodem konali ještě nějaké doprovodné dostihy a na dostihy se v Melbourne chodí zásadně v klobouku.

Historická okružní tramvaj
 
Druhý den ráno jsem zahájil prohlídku města jízdou okružní tramvají. Ta tak trochu připomínala tu, která jezdí ve Vídni kolem Ringu. Důkaz evropskosti nebo kýč pro turisty? ;) Narozdíl od Sydney chybí Melbourne výrazné monumenty. Nic takového jako Harbor bridge nebo sydneyská budova opery tu prostě není. Ale celkově město působí příjemně. Nejstarší budovy jsou zřejmě v anglickém viktoriánském stylu (jak odhaduji, když se celý stát jmenuje Victoria;), ale panoramatu města nad severním břehem řeky Yarra dominují spíše moderní výškové budovy zdejšího Central Business Districtu (CBD). Jižní břeh řeky je o poznání klidnější, o což se stará i již zmíněná Královská botanická zahrada. Je to opravdu překrásná exotická oáza klidu uprostřed velkoměsta. Zahrada byla předposlední zastávka mého prvního dne. Tou poslední bylo dějiště tenisového Australian Open – Melbourne park na severním břehu řeky. Ten jsem jako velký fanoušek tenisu samozřejmě nemohl vynechat. Centrální kurt, Rod Laver Arena, sice ten den přístupný nebyl, ale na jeden z menších kurtů jsem se bez problémů dostal.
V botanické zahradě

Kurt pro Australian Open
Brána do China Townu
Další den, pondělí, byl už mým posledním v Austrálii. Takže ze všeho nejdřív bylo třeba vyřešit problém s klokany. V Austrálii je přece ze všeho nejdůležitější potkat opravdového klokana! V hostelu mi spolunocležníci doporučovali vydat se na Phillip Island, kde prý téměř určitě klokani budou. Chvíli jsem o tom uvažoval, ale pak jsem se rozhodl pro jednodušší a jistější, i když trochu srabácké, řešení. Příměstským vlakem do zoologické zahrady. Asi jsem nezvolil špatně, protože byla moc pěkná a klokany tam opravdu měli. Roztomilé, ochočené. A mohl jsem je i pohladit. Skippy, Austrálie, bylo to tam! Po odškrtnutí nejdůležitější položky ze seznamu zbylo dost času i na jinou australskou faunu, například kasuára, ptakopyska a krokodýly, které jsem ve volné přírodě bohužel (u krokodýla možná bohudík) taky nepotkal.

Klokan k pohlazení

Po návštěvě zoologické jsem se na oběd vrátil do centra. Po setkání se živým klokanem jsem zatoužil „zažít“ klokana i jako gastronomickou pochoutku. Já vím, je to asi trochu cynické v jeden den jednoho klokana hladit a druhého sníst. Navíc takové roztomilé zvíře. Nakonec ale ve mně zvítězila touha po gastronomickém poznání a klokaní steak jsem si objednal. Chutnal dobře, i když maso bylo trošku tužší. Asi by se dalo přirovnat ke kombinaci hovězího a králičího.

Klokan na talíři

Po klokaním obědě jsem tramvají vyrazil na pláž St Kilda. Plážové počasí jsem ale bohužel zrovna netrefil, takže pláže i přilehlé restaurace a bary zely prázdnotou. Škoda, ale i tak to byla celkem příjemná procházka. Potom jsem pěšky pokračoval do Albert Parku, který je známý tím, že se v něm na okruhu kolem jezera jezdí závody Formule 1. Věděl jsem, že jako jeden z mála se tenhle závod nejezdí na uzavřeném okruhu, ale na silnicích, které se přes rok používají pro běžný provoz. Kde tu ale tyhle silnice jsou? Úzká, nenápadná cesta kolem jezera mi rozhodně nepřipadala pro takový závod dostačující. Celkem dost mě to zajímalo, takže jsem se zeptal tatínka s kočárkem, který zrovna šel proti mně. Ten mi potvrdil, že se opravdu jezdí po téhle silnici. Tatínek po mém přikývnutí a poděkování nejdřív pokračoval dál, ale pak mu asi přišlo, že mi nedodal dostatek informací a sám od sebe se vrátil. „Hey mate, jestli tě to zajímá víc, tak se jezdí v tomhle směru, támhle je odbočka do boxové uličky a boxy jsou tam. Tady všude kolem se staví dočasné tribuny.“ A dodal ještě pár dalších zajímavostí. Miluju Australany!

Pláž v St Kilda

Trať F1 v Albert Parku

Můj odlet z Melbourne směr Asie byl naplánován na časné ráno, takže na poslední noc už jsem hostel rezervovaný neměl; plánoval jsem ji strávit na letišti. Po vyzvednutí svého batohu jsem před cestou na Tullamarine potřeboval ubít trochu času. Na Facebooku jsem zjistil, že ten večer se má konat česko-slovenský sraz, tak jsem se vydal ho hledat. Účast ale byla večer před Melbourne Cupem hodně slabá – byli jsme jen dva, takže jsem vlastně zachraňoval čest místní komunity. Ale i tak jsem se toho u piva o životě v tomhle městě celkem dost dověděl. A pak už nočním autobusem na letiště, tam dvě hodiny šlofíka a nástup do letadla Korean Air do Soulu. Australskému výletu byl konec. Tak jsem potkal klokany…

Řeka Yarra za soumraku

P.S. Z důvodu těžké prokrastinace dokončeno až tři roky po návratu s pomocí mohutného oživování vzpomínek prohlížením fotografií. Snad to ale nebylo až tolik na škodu. Takhle se do textu dostaly snad jen kvalitní, dobře uleželé vzpomínky :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat